Musím říci, že mi trvá dost dlouho, než se odhodlám, abych veřejně prezentoval, co mi v hloubi duše uzrálo, ale po přečtení článku „//Dopis mladým, a nejen jim//“:/index.php/zamysleni/dopis-mladym-a-nejen-jim , který napsal Jožka Nagy, mne cosi opět vybičovalo, abych se tak nějak vyjádřil.

Musím konstatovat, že Jožku znám dlouhá léta. Bude mi letos 52 let a pana docenta znám od dob mé docházky na střední školu. Blíže jsem ho ale poznal, když mne během studia na elektrotechnické fakultě ČVUT učil předmět, který jsem nikdy obzvláště nemiloval – matematiku. Je to zvláštní, ale již tehdy na přednáškách bylo znát, že se jedná o člověka s velkým lidským srdcem, který ví o čem mluví. Na začátku každé přednášky své posluchače nikdy nestresoval úprkem mezi derivacemi, permutacemi a integrály, ale tak nějak pozvolna nás vždycky připravoval nejen pro matematiku, ale především pro život. V souvislosti s výše citovaným článkem jsem si vzpomněl na to, jak nám se zápalem líčil, jak se svými kluky chodil po přírodě a sledoval na jaře skřivánka nad polem, jak v potoce chytali raky, nebo jen tak chodili po lese. Tenkrát jsem nechápal a říkal si: Proč taková kapacita, jako je on, nevletí rovnou na naplánovanou problematiku, neodpřednáší ji a nejde se schovat před otravnými studenty. Ale přišel jsem na to. Jožka je člověk, který měl a má rád lidi a udělá pro ně všechno, co v momentální situaci potřebují. Učil mne, na přijímací zkoušky připravoval mého syna Petra a mnoho jiných dětí z farnosti. Aby toho nebylo málo, pro vršovickou farnost připravuje biblické hodiny, píše nádherné články atd, atd….

Spolu se svou manželkou dělají tolik, že se jim široko daleko nikdo nevyrovná. Jarka je katechetka, která má na starosti výuku náboženství a mnoho jiných věcí. Ostatně obě mé děti – Marušku i Petra – učili náboženství i to, jak mají víru přijímat a s ní žít. Nechápu, jak všechno mohou tak bravurně zvládat. Je jasné, že oba tvoří vyrovnaný manželský pár, který nám všem má co říct. Ale vlastně ani mluvit nemusí – stačí je jen pozorovat nebo vnímat. Vyzařuje z nich neobvyklá síla, která lidi nakazí dobrem.

Dlouhá léta jsem Jožkovi a Jarce s uctivostí vykal, protože bych si nikdy nedovolil vůči takovým vzorům nic jiného. Ale na vršovické pouti do Polska se mi přihodilo něco, co si budu pamatovat – dostalo se mi cti těmto lidem tykat a v blízkosti těchto lidí se pohybovat. Musím říct, že celá polská pouť v symbióze s touto zdánlivou malicherností pro mne znamená a bude znamenat velmi mnoho. Hlavně to, že oba tyto „vršovické velikány“ mohu snad považovat za své přátele.