V návaznosti na zápis z farního výletu do Stříbra jsem si řekl, že by nebylo od věci napsat pár řádků o tom, jaký byl P. Jiří Hájek, nebo spíše pár postřehů o tom, jak jsem ho viděl já.

Poprvé jsem viděl Patera Jiřího, když přišel v roce 1967 – jako sekretář pana arcibiskupa Tomáška – do vršovické farnosti na biřmování. Jaké bylo po čase mé překvapení, když na jaře 1968 přišel právě P. Jiří do naší farnosti a stal se jejím administrátorem. Hned bylo viděl, že je plný nadšení a ideálů. Bylo mi tehdy 11 let, ale i já jsem poznal, že se dějí změny, na které vršovická farnost nebyla zvyklá. Se starší mládeží jezdil P. Jiří na různé výlety a jiné mnohé akce, pro nás mladší začal organizovat zase jiné aktivity, na které jsme chodili moc rádi. Každá slavnost pro nás byla velkým svátkem a do našeho kostela jsme se pokaždé těšili. Pater byl pro nás příkladem a majákem, s jehož pomocí jsme našli vždy tu správnou cestu. Jeho velkou zásluhou bylo také to, že založil vršovický sbor a orchestr. Měl k tomu velice blízko, protože dříve, než šel studovat do semináře, byl učitelem a velice dobře věděl, jak zaujmout a jak si zjednat pořádek.

V této době ministrovat ve vršovickém kostele patřilo k prestižním záležitostem a dělalo nám moc dobře, že se o nás vědělo. U oltáře bylo vždy plno a kostel byl zaplněn do posledního místečka v lavicích, dokonce mnohdy nebylo ani místo „k stání“.

Největší problém nám dělalo vybírání peněz – to jsme vždy říkali, že „jdeme žebrat“. Nakonec nám Pater vysvětlil, že proto, aby nám mohlo být tak dobře, potřebujeme také nějaké prostředky. Sklopili jsme tedy hlavy a udělali to, co bylo potřeba.

Také asi nikdy nezapomenu na chvíle ticha přede mší a po ní, kdy jsme se v sakristii společně zastavili (Pater a všichni ministranti) a P. Jiří nám řekl pár slov. Bylo nám dobře, protože prostě bylo vidět, že tam patříme.

Mnohokrát jsem bojoval velký boj, protože jsem ministroval, ale také jsem společně s tatínkem a bratrem chodil hrát do orchestru na housle a později na violu. Popravdě řečeno, raději jsem ministroval, než hrál na housle, ale ne vždy jsem mohl tenkrát dělat to, co jsem chtěl. Když bylo potřeba, P. Jiří mi prostě řekl, že musím hrát, a já neodmlouval … V té době se rozproudilo bohaté ministrantské dění a Pater pověřil naše starší druhy – Ivana Kudláčka a Vaška Slavíčka, aby se pustili do otesávání nás mladších. To již bylo také obnoveno ministrantské hnutí „LEGIO ANGELICA“ a při vršovickém kostele vznikly ministrantské družiny, které mezi sebou soutěžily. Dokonce vznikly bodovací tabulky a každý ministrant byl hodnocen dle toho, jaký byl jeho přínos a zda dodržoval také rozpis služeb na mše svaté. Ten byl určován na několik dní (asi tak týden) dopředu. Nenudili jsme se. Účastnili jsme se kdejaké ministrantské akce po Praze i jinde.

Žili jsme sice v DOBĚ TEMNA, ale díky všem výše jmenovaným nám na cestu svítilo vždy to správné světlo. V kostele bývalo při mších mnoho „špiclů“, kteří kontrolovali každé slovo, ale nikdy jsem neviděl v očích P. Jiřého nějaké zvláštní zoufalství. Zvládal to bravurně.

Velkým přínosem pro mne a bráchu bylo to, že jsme s Paterem mohli mluvit prakticky o všem.
Přestože jsem se vždycky neztotožnil se vším, co P. Hájek řekl, měl jsem ho vždy za svůj vzor. Také díky jemu jsem probíhal snad trochu lépe tím bludištěm života.

Vzpomínám na pár událostí, kde P. Jiří figuroval:

1) Když jsem se „zaláskoval“ a nevěděl jsem kudy kam, tak si mne vzal stranou a řekl mi s naprostým klidem, abych se uklidnil, podíval se problémům přímo do očí a nebál se věci řešit přímo. Poslech jsme ho, a tak nějak se problémy vyřešily.

2) Měl jsem tehdy před zkouškami na fakultě a asi za dva dny jsem měl skládat své účty. Pater za mnou přišel a řekl, že potřebuje, abych příští den šel uklidit k jedné paní po malování bytu. Moc se mi do toho nechtělo, a tak jsem mu o svých obavách řekl. On se na mne podíval a řekl, že by to potřeboval a pokračoval: „Já ti to tam nahoře zařídím a uvidíš, že bude všechno v pořádku“. No a výsledek? Zkoušku jsem udělal a měl jsem i dobrý pocit, že jsem někomu pomohl.

3) Jak jsem se již výše zmiňoval, hrál jsem ve vršovickém orchestru na housle a violu. Já jsem violu neměl a když Pater řekl, že bych na ní měl hrát, řekl jsem mu (byl jsem ještě mládě), že na tu violu ale asi nebudeme mít peníze. Pater bez řečí odešel a vrátil se s penězi a dával mi je, abych je doma dal rodičům, abychom violu mohli koupit. On sám určitě moc prostředků neměl, ale neváhal a peníze mi ještě dával. Peníze jsme si samozřejmě nevzali a rodiče mne správně hnali, abych je koukal vrátit.

Nechci již dál více plkat, ale chci všechno stručně shrnout. Jako každý člověk, měl jistě i P. Jiří nějaké nedostatky, ale v každé mé životní etapě pro mne měl funkci turistického rozcestníku a já šel po cestě, kterou mi s láskou ukazoval …

P. S.:

Jako důkaz toho, jak je osoba P. Jiřího Hájka stále v srdcích mnoha vršovických obyvatel, přikládám reakci bývalého ministranta Pavla Zvěřiny na „článek Jožky Nagye“:/index.php/farni-kronika/setkani-po-letech k setkání kněží působících ve vršovické farnosti. Kromě jiného se zde psalo i o době, kdy zde působil P. Jiří. Nekomentuji obsah, pouze jsem chtěl zveřejnit text:

> …
>
> Dále jsem Vám chtěl říct, že se mi příliš nelíbí, jak jste popsali dlouhá a neobyčejně těžká léta P. Hájka ve Vršovicích.
>
> Jisteze Jozef Nagy je opravnen ke svemu osobnimu pohledu na vec, ale nekde v tech vzpominkach by nemela chybet zminka o tom, jak pracovity a organizacne schopny p.Hajek byl, jaky mel smysl pro mladez a co vse udelal pro uspesny chod kostela/farnosti/cirkve v dobe, kdy nam vsem byl nasazovan chomout normalizace.
> Ja osobne na nej vzpominam jen v tom nejlepsim, na jeho vlidnost a snahu vzdy pomoci tam, kde videl, ze pomoci je treba, a ze pomoc je vitana, na jeho toleranci tam, kde videl, ze tolerance neni jen prazdnym kompromisem.
>
> Vzpominam na to, jak do kostela prizval skupinu kluku a holek hrajicich na kytary k patrne prvni hudebni msi, na ktere svatovaclavske varhany mlcely.
> Vzpominam i na jeho vecne starosti o sbor, kterym z kuru rozkvetala nase srdce.
> A shodou okolnosti, prave tak jako tehdy me ty kytary privedly do kostela, tak i dnes, pri sledovani zaverecne mse na svetovem setkani mladeze, me vzpominka na krasny hlas p.Hajka pri zpivanych msich privedla k webovym strankam vrsovicke farnosti. O, jen kdyz si vzpomenu na tu krasu pri vyrocni svatovaclavske msi, a co ta krasa pri vzkriseni, co krupani snehu cestou na pulnocni… ta slava!
>
> Vzpominam take na to, jak p.Hajek zalozil ministrantskou skupinu Legio Angelica, jak jsme jako ministranti putovali po ruznych prazskych kostelich, nejen ministrovat, ale i prohlednout si ten kostel a treba hrat fotbal. Jak jsme jeli na navstevu do arcibiskupskeho palace, byli prijati osobne otcem arcibiskupem, my mali dospivajici kluci, a meli s nim otevreny a vecny pohovor, a jak nam pak radove sestry snasely pod nos ruzne dobroty. A vzpominam take na to, jak p.Hajka pri navsteve v arcibiskupskem palaci vsichni radi videli – to co jsem videl a vlidnost a lasku kterou jsem v tech hlasech slysel, to se neda nafingovat. Jindy jsme zase jeli na velikou msi k (tehdy jeste „jen“) blahoslavene Zdislave do Jablonneho, kde s nami vlidne hovoril biskup Trochta o tom, ze nekdy je treba i trpet.
>
> Vzpominam na utrpeni, ktere se zracilo p.Hajovi v ocich po tom, kdyz prisel na msi na posledni chvilku, takze mu uz nezbyl cas na zpovedi. Presne tak, jak to chtela StB, ktera ho zdrzela do posledni chvile dotazy o vyuce nabozenstvi u sv.Vaclava. Estebaci tak zabili dve mouchy jednou ranou – poskodili verici a jeho osobne. Nabozenstvi tehdy uz zase zmizelo ze skol a udajne pro ne nemelo byt misto ani ve vrsovicke svatovaclavske kaplicce. Jenze to neznali naseho patera! (Nemeli jsme se to o te StB tehdy dozvedet, ale nebylo tezke dat si pet a pet dohromady.) Vzpominam i na to, jak p.Hajek slouzil nekolik msi denne sam, kdyz p.Stastny z nejakeho duvodu (snad byl nemocny? uz jsem zapomnel) nemohl (ano, tim skutecnym duvodem byl komunisticky rezim, ale to snad neni treba zduraznovat) a tak p.Hajek jel na 500 procent: Prvni ranni mse u sv.Mikulase, pak u sv.Vaclava prvni a druha ranni, prvni odpoledni opet u Mikulase a posledni vecerni zpet u Vaclava. A mezi tim cesta pesky tam a cesta pesky zpatky a cesta pesky tam a cesta pesky zpatky. A nekdy kolem poledniho cesta kamsi na Bohdalec k nekomu nemocnemu, ale jeste pred tim po druhe ranni msi u sv.Vaclava jeste krtiny. A po ceste mezi farou a sv.Vaclavem diskuse s nekym, kdo potreboval pomoc a radu. A to vse bez jedineho povzdechnuti.
>
> A vzpominam take na to, jak nas jednou p.Hajek vzal stranou a pozadal nas o to, zda bychom jeste nezustali k ruce nejakemu knezi, ktery potreboval ministranty ke slouzeni mse, jak jsou knezi povinovani. A kdyz jsem se zeptal, proc ji neslouzi u sebe v kostele, dozvedel jsem se, ze „on nema kostel, nesmi slouzit“.
> Ano, takova byla ta doba, co nekteri nazyvaji „zlaty totac“. Jen pro presnost: ta mse se tehdy slouzila u sv.Vaclava primo pred hlavnim oltarem, zakaz nezakaz.
>
> A pri tom vzpominani bych asi nemel opomenout ani do duse promlouvajici, nezapomenutelna kazani p.Hajka, pri kterych by bylo slyset spendlik na zem spadnout. Treba to o jeho nejblibenejsim pribehu z bible, totiz to o setkani na ceste do Emauz.
>
> A nekde mezi timhle vsim vzpominanim by jeste melo byt pripomenuto zavedeni vsech zmen, ktere prichazely jako nasledek druheho vatikanskeho koncilu, anebo byly dany nutnosti ci snahou umoznit co nejsnadnejsi pristup k vire co nejvestimu mozstvi lidi. Zmen p.Hajkem vroucne vitanych i tech ve skrytu jeho duse nejspis trosku obavanych.
>
> Vzpominam si jako dnes na to, kdyz prisel pokyn k tomu, aby se v urcitem okamziku behem mse verici pozdravili. Asi tyden nebo dva nato pri kazani p.Hajek rekl, ze se nekteri farnici ptaji, kolika lidem ze se ma ta ruka podavat.
> „Pozdravte tolik lidi, kolik jen muzete, protoze je to podraveni pokoje“, rekl a s vitezoslavnym usmevem sestoupil z kazatelny. Tyden nato se lide zdravili podanim ruky nejenom vlevo a vpravo a do rady pred nimi a za nimi, ale nekteri se vydali na cestu kostelem a potrasali rukou kazdemu, kdo byl ochoten je prijmout, a nejevili nejmensi znamky rozpaku ani kdyz uz pred oltarem se jasne cekalo uz jen na ne.
>
> Anebo jina zmena, kdyz p.Hajek verejne vyclenil pro dobu konani msi prostor u zpovednic pro kocarky i s miminky. Jak p.Hajek, opet s usmevem, vysvetlil tem, kdo frflali proti obcasnemu ruseni detskym placem, „nebot Kristus rekl nechte malinkych prijiti ke mne“. Zmena to byla na prvni pohled nepatrna, slo o umisteni kocarku uvnitr, namisto pred kostel nimi dvermi, ale byla vyresenim generacniho problemu, prolomenim ledu. Ale slo take o projev konkretni, skutecne viry a uceni toleranci v dobe, kdy clovek byl cloveku vlkem.
>
> Tak asi tak tohle jsem chtel dodat k tomu, co jsem se docetl na strankach o setkani vrsovickych knezi, protoze si myslim si, ze to ve vypraveni o nasem p.Jirim Hajkovi chybi.
>
> Pavel Zverina