Čtyřicetidenní doba postní (quadragesima, srov. Mk 1,13), která letos začala 22. února Popeleční středou, je příležitostí důkladně se připravit na Velikonoce, a to především na osobní obnovu křestního vyznání víry o velikonoční vigilii. Liturgie tohoto období nás vede k jisté střídmosti (např. absence květin v kostele, hymnu Gloria ve mši). Původ a smysl doby postní lze spatřovat ve dvou rovinách: 1) Pro katechumeny (dospělé kandidáty křtu) znamenaly tyto poslední týdny před křtem vrchol jejich přípravy. 2) Podobně pro provinilce, kterým byl uložen dlouhodobý trest pokání, znamenalo toto období vrchol jejich cesty k odpuštění a smíření. Na počátku této doby byli uvedeni mezi kajícníky (nechali si sypat popel na hlavu) a na Zelený čtvrtek pak byli biskupem znovu přijati do plného společenství církevní komunity. Tehdy totiž ještě neexistovala zpověď, jak ji známe my. Od 4. stol. se ale postupně vytratil křest dospělých a tedy i katechumenát. Od raného středověku se pak vlivem iroskotské misie postupně prosadila tzv. ušní zpověď, tj. soukromé vyznání. Praxe veřejného pokání proto zanikla. Doba postní ztratila svůj původní smysl, a tak středověk dal postu novou náplň. Lidé se začali soustředit na Kristovo utrpení, které si připomínali různými způsoby. Barok později přinesl především pobožnost křížové cesty.
My už dnes opět známe katechumenát dospělých a můžeme naše budoucí sestry a bratry doprovázet k rozhodujícímu okamžiku jejich života, k čemuž nás vede i liturgie postních nedělí v tzv. skrutiniích. I biblická čtení, která se o těchto nedělích čtou, katechumeny vyučují a nám připomínají, kým pro nás Ježíš je. Ovšem i kající charakter tohoto období máme po posledním koncilu možnost znovu prožívat i liturgicky v tzv. kajících pobožnostech. Jsou to zvláštní bohoslužby slova, jejichž řád nacházíme v liturgické knize Obřady pokání. (Tu by mimochodem měl každý důvěrně znát ze zpovědnice, protože je pro liturgii svátosti smíření tím, čím je pro mši Misál). Obsahuje různé modlitby a biblická čtení, bez nichž by se zpověď neměla obejít. Abychom využili i tento „plod koncilu“, budou mít středeční večerní bohoslužby slova v 18 hod. u sv. Václava po celý půst formu těchto kajících pobožností.
Smyslem kajících pobožností je společně naslouchat Božímu slovu, které vyzývá k obrácení a obnově života. Co do uspořádání se podobají klasickým bohoslužbám slova. Nejprve jsou čteny a vykládány biblické texty. Poté je vždy zařazen prostor ticha pro soukromé zpytování svědomí. Bohoslužba pak vrcholí společným úkonem kajícnosti, který může mít různé podoby. Kající bohoslužba (pobožnost) tedy nenahrazuje svátost smíření (zpověď), ale lze ji chápat jako společnou přípravu na její přijetí.