„Předpověď počasí na 19. 7. 2008: zataženo s deštěm, teplotní maxima 18–21 °C, vítr přechodně zesílí…“ – ano, ideální počasí na začátek, letos již třetího, farního zájezdu, jehož cílem byla severovýchodní část italských Alp, tzv. Dolomit.

=== Sobota – 19. 7. 2008
Ubytování jsme měli zajištěné v Pastoračním středisku Velehrad v Jižním Tyrolsku v Itálii, které leželo kousek za hranicemi Rakouska, v horském údolí Valle di Casies v obci St. Martin (nachází se ve výšce 1320 m.n.m.). Úderem půl sedmé začalo lidí před kostelem sv. Václava na Čechově náměstí přibývat a v sedm hodin již byla naložena všechna zavazadla, včetně proviantu, který jsme s sebou vezli. A tak všech 50 cestujících mohlo už jen naposledy zamávat svým blízkým a vydat se vstříc novým zážitkům.

Při jedné ze stávek jsme zaparkovali u jednoho z nejkrásnějších rakouských jezer – Mondsee (Měsíční jezero). //Název je odvozen od tvaru jezera připomínající protáhlý půlměsíc. Jezero se nachází v Horním Rakousku, v oblasti tzv. Solné komory, která je častým turistickým a lázeňským cílem. Zasahuje do oblasti Salzburska, Horního Rakouska a Štýrska. Nacházejí se zde četná jezera, solné doly a ledové jeskyně. Solná komora je zařazena na seznam památek UNESCO.//

Z Rakouska se hraničním přechodem Sillian dostáváme do Itálie a vjíždíme do údolí Pustertall, které je již po staletí důležitou dopravní cestou. Zde se nám poprvé nabízí podívaná na skalní kolosy, které se tyčí po obou stranách autobusu. Nedaleko za městečkem Munguelf míjíme středověký hrad Welsberg, stojící na prudkém srázu uprostřed lesa. Údolí Valle di Cassies je dlouhé asi 40km a my obdivujeme zdejší typické dřevěné domy s bohatou květinovou výzdobou.

Podle plánu jsme kolem 18. hodiny dorazili do našeho dočasného domova – domu Velehrad. Zde nás kromě milých manželů Pavla a Saši Záleských přivítal i otec Stanislaw, který dorazil vlastním autem.

Dolomity představují jeden z nejkurióznějších horských masivů Evropy. Leží na severu Itálie v okolí měst Cortina D´Ampezzo, Brixen a Bolzano. Jsou součástí masivu Alp, od kterých jsou odděleny údolím Pustertall. Celé území je administrativně rozděleno na provincie Bolzano, Trident a Belluno. Dolomity zabírají téměř 4.700km severu Itálie. Severní hranici s Rakouskem vyplňují ledovci pokryté hřebeny Zillertálských Alp. V dřívějších dobách se Dolomitům říkalo Jižní tyrolské Alpy nebo také výstižně „Bledé hory“. Za své nynější jméno vděčí Dolomity francouzskému vědci Deodatu de Dolomieu, který si jako první všiml odlišného chemického složení vápence, z něhož jsou Dolomity složeny.

Nikde jinde nenajdeme takovou koncentraci divoké horské krásy, kde na jedné straně stojí fantastické skalní útvary se svěže zelenými loukami a naproti tomu jiskří ledovce pokrývající nejvyšší vrcholky. Pohoří nemá jednolitý hřeben, skládá se mnoha menších, často velmi rozmanitých horských skupin.

Dolomity jsou tvořeny vápenatými sedimenty z prehistorického moře Tethys. Dostaly se na povrch až při alpínském vrásnění, které bylo vytvořeno srážkou africké a evropské pevninské kry. Během doby ledové pokrývaly velké části Sextánských Dolomit ledovce, které ale při následném oteplení zmizely. Zůstalo tak jen několik oblastí „věčného sněhu“.

=== Neděle – 20. 7. 2008
Na první den byl naplánovaný výlet na turistické lákadlo východních (tzv. Sextenských) Dolomit – na vrchol „Tre Cime di Lavaredo“ (Drei Zinnen). Při našem společném putování po kopcích, údolích, městech a jezerech si každý vždy mohl vybrat obtížnost cesty podle svých sil a možností, proto jsme se na jednotlivých túrách dělili do několika skupin.

Po zaplacení mýtného se autobusem dostáváme až na parkoviště u chaty Rif. Auronzo (2.320 m.n.m.), odkud se, již po svých, vydáváme na cestu. Cesta 101 vedoucí prašnou kamenitou stezkou až k chatě Rif. Lavaredo je velmi rušná a zdejší provoz se dá snadno přirovnat k frekvenci turistů na pražském Václavském náměstí. Tento symbol Dolomit, tzv. „Tři zuby“ na nás, bohužel, vždy jen vykoukly zpoza mraků, ale vše nám bylo vynahrazeno fascinujícími výhledy do kraje, a to za všudypřítomného cinkotu zvonů pasoucích se krav.

Kolem chaty Rif. Lavaredo se po kamenité cestě dostáváme k samému úpatí Tří zubů, odkud se nabízí nádherný pohled do kraje. Zde je také možnost vrátit se snadnější cestou zpět k autobusu. Ti náročnější z nás se vydávají delší cestou, která vede stezkou mezi skalami a postupně sestupuje do údolí až k chatě Drei Zinnen (2 405m).

== Tre Cime di Lavaredo
Drei Zinnen (tzv. „Tři zuby“ nebo „Dračí zuby“) jsou světoznámým trojvěžím typickým pro oblast Sextenských Dolomit. Cima Grande (Velký vrchol – 2 999m) je nejvyšší a stojí uprostřed. Druhá nejvyšší je Cima Ovest (západní vrchol – 2 973m) a třetí Cima Piccola (Malý vrchol – 2.857m) je nejmenší, ale nejhezčí, a to díky malebným tvarům a pro horolezce lákavou stěnou the Spigolo Giallo.

Tato oblast v minulosti patřila k místům, kde se odehrávaly jedny z nejkrutějších válečných bitev první světové války. Tre Cime a zejména pak Paternkofel (Monte Paterno) je spojován se jménem vynikajícího horského vůdce a hrdiny z doby bojů na frontě v Dolomitech – Septem Innerkoflerem. Rodák z horské vesničky Sexten tuto krajinu miloval a položil za ni i svůj život. 4. 7. 1917 padl při pokusu o dobytí vrcholu Paternkofelu, který byl v držení italských Alpinů. Dnes si můžeme připomenout památku Septa a všech bojovníků válečným chodníkem „De Luca – Innerkofler“, nesoucím jméno Septa Innerkoflera a Itala Piera de Luca, který ochránil vrchol Monter Paterna. Výstupová cesta na Paternkofel vede spodní částí štoly, kterou v této hoře vybudovali Italové za první světové války.

Cestou míjíme do skály vytesaný bunkr z  1. světové války, která zdejší krajinu výrazně poznamenala a s jejímiž pozůstatky se tu setkáváme dodnes. Pohodovou a nenáročnou cestou se vracíme na parkoviště u hotelu Drei Zinnen, kde se už jen rychle spočítáme…ale co to? Jeden člověk chybí?!? Po dlouhých a složitých počtech jsme zjistili, že onen chybějící je paní kuchařka Zuzka, která už na nás doma čekala s voňavými kuřátky. Celý den jsme (stejně jako všechny další) završili poděkováním a mší svatou v místní kapli.

=== Pondělí – 21. 7. 2008
Další den se vydáváme k horskému jezírku Sorapis (1.926m). Cestou zastavujeme u jezera Misurina, odkud pokračujeme k sedlu Passo Tre Croci (Tři kříže – 1.791m). Odtud procházíme krásnou alpskou přírodou a vzhledem k tomu, že se nacházíme v blízkosti bývalé hranice Rakousko-Uherska s Itálií, míjíme staré vojenské pevnosti. Cesta, místy jištěná lany, vede po úbočí masivu, odkud jsou krásné výhledy do kraje. Po chvíli stoupání po hraně prudkého srázu hlubokého kolem 400m se nám v malém údolí naskytl fascinující pohled na „avivážové“ pleso Lago del Sorapis (jeho blankytně modrá barva zcela odpovídala barvě Lenoru nebo Azuritu), kde se otužilí manželé Fabiánovi vykoupali.

Zpět se někteří vracejí po stejné cestě, odhodlanější skupiny se vydávají cestou, kde prudkým stoupáním překonávají cca 800m převýšení. Je odtud nádherný pohled na masivy v okolí – Monte Cristalo (3.221m.) a Crepe de Zumeles (2.230m). Za chvíli máme možnost vyzkoušet si dobrodružnou cestu po lanech a suťovištěm , ale také usilovné hledání časem zmizelé turistické značky. Po krátkém, ale zato prudkém klesání se napojujeme na stezku 213, která skrze nádherné paloučky se spoustou květin vede zpět k sedlu Tre Croci.

Na zpáteční cestě navštěvujeme vojenský hřbitov Nasswand – Toblach (Monte Piana – Dobbiaco), kde jsou pochováni vojáci různých národností padlí během 1. světové války v letech 1915–1917.

== Vojenský hřbitov Nasswand
Během 1. světové války zahynulo kolem 10ti milionů vojáků – přibližně 1.259 z nich je pohřbeno na hřbitově Nasswand. V oblasti Dolomit se odehrávaly velmi kruté boje. Vojáci, kteří bojovali ve zdejších horách, byli vystaveni mnoha nebezpečím, která souvisela s obtížným alpským terénem. Velká část padlých vojáků nezahynula v bojích, ale stali se obětí lavin, padajícího kamení, velmi nízkých teplot, bouřek a dalších přírodních pohrom.

Během let 1915–1917 byl Nasswand hlavním zdravotním střediskem rakouské armády. Protože byl blízko fronty, stal se důležitým místem, kde byla raněným vojákům poskytována první pomoc. Ranění vojáci byli rozdělováni do tří skupin – lehce zranění, vážně zranění a smrtelně zranění. Ostatky vojáků, kteří zde zemřeli, byly pohřbeny poblíž tábora – na vojenském hřbitově Nasswand.

Po skončení války bylo v dřívější pohraniční oblasti mezi Rakouskem a Itálií postaveno mnoho vojenských hřbitovů. Některé z nich ale byly velmi malé a nepřístupné, takže nebylo jednoduché je udržovat – italská vláda proto rozhodla o jejich zrušení. Ostatky vojáků z těchto zrušených hřbitovů byly převezeny do hřbitovů, které byly snadno přístupné.

V roce 1930 Němci postavili pomníky na památku vojáků padlých v první světové válce a pro ostatky německých padlých vybudovali na místě dřívější italské fronty zvláštní hřbitovy.
Až do té doby neexistovala žádná státní organizace, která by pečovala o rakouské vojenské hřbitovy, proto byly velmi zanedbané. Potom, co v roce 1938 Německo obsadilo Rakousko, byl v Itálii zřízen orgán, který se měl starat o vojenské hřbitovy. V letech 1940 – 1943 tato německá organizace, ve spolupráci s italskou vládou a pomocí místních lidí, začala přeměňovat rakouské zanedbané hřbitovy na důstojná místa posledního odpočinku padlých vojáků. Z rakouských hřbitovů byli pohřbení vojáci exhumováni, padlí němečtí vojáci z rakousko-uherské armády byli pohřbeni na německém hřbitově, který byl určen pouze pro Němce. Všichni vojáci ostatních národností (stejně tak váleční zajatci a neidentifikovatelní mrtví) byli pohřbeni ve dvou zvláštních společných hřbitovech. Nasswand byl společným hřbitovem pro Jižní Tyroly.

Na seznamu vojáků pohřbených v Nasswandu je 268 Rusů, 147 Srbů, 145 Poláků, 121 Maďarů, 114 neidentifikovaných, 45 Rumunů, 7 Slovinců a jeden Belgičan. Ostatky ruských válečných zajatců byly pohřbeny ve dvou masových hrobech. Vojáci dalších národností jsou pohřbeni po dvou v jednom hrobě.

Po tomto posledním přesunu se zájem o hřbitov Nasswand dočasně snížil a celý hřbitov začal chátrat. O podporu hřbitova se výrazně zasloužily místní vojenské organizace a také paní W. M. Fuchs, které místo upravily a zdůstojnily.

Dnes se Nasswand rozkládá na 3 174 m^2 a je považován za historickou památku.

Kromě války samotné byla děsivá skutečnost, že na obou stranách fronty proti sobě stáli lidé z jedněch hor, kteří ve dne bojovali proti sobě a v noci se tajně scházeli, aby si popovídali nebo zahráli karty. Děla byla na nejvyšších vrcholcích hor a o tyto strategické body se tvrdě bojovalo. Frontová linie mj. probíhala přes Marmoládu (její ledovec byl protkán sítí chodeb vybudovaných rakouskou armádou), masiv Tofan (snad na každém z vrcholů bylo nějaké italské dělo), Monte Cristallo a Monte Piano (tam probíhaly obzvláště kruté boje – ne nadarmo se mu přezdívá „hora slz“). Rakouským vojákům se říkalo horští myslivci, italským alpini (všichni byli vesměs rodáci z Dolomit). V letech 1915–17 tu zahynulo asi 180 tisíc lidí, ale z toho přibližně kolem 120ti tisíc během lavin a závalů.

Skutečnost, že většina  těch, kteří přežili se velmi často po válce spřátelili s těmi, kdo stáli na druhé straně fronty proti nim a zůstali přáteli až do konce života, se odráží na dvojjazyčnosti italské části Dolomit – vedle sebe tu stále žijí Němci i Italové.

Dnes se také k naší, již početné skupině, přidává 4členná rodina Houškových.

=== Úterý – 22. 7. 2008
Dnešek je dnem odpočinku a relaxace, proto jsme zvolili výlet do Brixenu.
Cestou děláme zastávky na dvou sedlech (tzv. passa) mezi jednotlivými horskými masivy, přes které jsme autobusem přejížděli. Vzhledem k tomu, že jsme očekávali „jen“ výlet do města, nikdo netušil, že již samotný výšlap k vodopádu, ke kterému jsme se vypravili, by si zasloužil pohorky a ne lehké sandály do města.

Vůbec jsme nebyli připraveni na velkou zimu a vítr, které nás uvítaly na Passo Sella a Passo Gardena v jejich dvoutisícové výšce. Na Passo Gardena jsme opět obdivovali nádherné výhledy do kraje, ale také kapličku sv. Mořice. Na Passo Sella, kam jsme se s drkotajícími zuby po chvíli přesunuli, nás čekala procházka po zdejší naučné stezce a pohled na „královnu bledých hor“, nejvyšší horu Dolomit – Marmoladu (3.343m) a její vrcholový ledovec. Kam oko dohlédlo, všude byly květiny nejrůznějších druhů a barev, nad kterými se jistě zaradovalo srdce každé zahrádkářky. Ale nejen vášniví botanici měli ze zdejší krajiny radost – každé volné chvilky využila Jana Stibůrková, která si rychle našla vhodné místo a poté malovala krajinu, která se před ní rozprostírala.

Cíl dnešní výpravy, Brixen, je menší, klidné městečko. Navštívili jsme centrum města s jeho úzkými a květinami obklopenými uličkami, branami, zahradami a všechny další zajímavosti, které město nabízelo. Většina z nás neodolala pověstné italské zmrzlině nebo klasice – jablečnému štrůdlu, který spojila s příjemným posezením v některé z mnoha místních kaváren. (Největší atrakcí se ale ukázaly být zdejší veřejné záchody za 30 centů, které uměly téměř všechno….).

== Brixen (italsky Bressanone)
je s počtem necelých 20 000 obyvatel třetím největším městem autonomní provincie Bolzano (Alto Adige). Pro více než 2/3 obyvatel města je mateřským jazykem němčina (72 % němčina, 27 % italština, 1 % ladinský dialekt). Město je historické, umělecké, kulturní, ekonomické, společenské a administrativní centrum okresu Valle Isarco. Brixen se rozkládá na dně údolí v nadmořské výšce cca 560m, na soutoku řek Rienza (něm. Rienz) a Isarco (něm. Eisack), ze severu obklopené Sarntalskými Alpami. Směrem na východ se rozkládá Plose s horou Monte Telegrafo (něm. Plosegipfel, 2.504 m.n.m.), na západ Cima Cane (něm. Hundkopf) a Monte Pascolo (něm. Königsangerspitze, 2.439 m.n.m.). Brixen se nachází asi 40km severně od hlavního města provincie, Bolzana, asi 45 km jižně od Brennerského průsmyku (it. Passo del Brennero), což je od roku 1919 italsko-rakouská hranice a 35 km západně od města Brunico (v údolí Val Pusteria). Brixen je sídlem církevní diecéze oblasti Bolzano-Brixen a nejvýznamnějším městem isarského údolí. Je též odloučeným sídlem Svobodné univerzity Bolzano Libera Università di Bolzano (LUB) s věhlasnou fakultou nauk výtvarných umění.
[* uploads/2008/10/bolzano.png *]

Znak města přestavuje božího beránka na červeném pozadí jako připomenutí brixenské historie biskupského knížectví.

Město Brixen, které bylo založeno v roce 901 udělením darovací listiny vydané Ludvíkem Dítětem, posledním Karolingem, a dlouhou dobu bylo pod správou církve, je společně s Bolzanem nejstarším městem celého Tyrolska. Po dlouhá staletí byl Brixen daleko za zemskými hranicemi Tyrol vlivným sídlem knížecího biskupa.

V tehdy rakousko-uherském Brixenu pobýval ve vyhnanství v letech 1851 až 1855 Karel Havlíček Borovský. V listopadu 1851 vyhrál soud, před kterým se zodpovídal za své články, přesto byl 16. 12. 1851 převezen do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství až do roku 1855. Propuštěn byl krátce před svou smrtí. Na pohřbu mu Božena Němcová dala na rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví.

==Stufels
je původním jádrem Brixenu. Zde se usazovali lidé již před tisícovkami let. Při archeologických průzkumech byly stále znovu nacházeny nástroje a nádoby z doby kamenné. Většina domů v městské části Stufels je kvůli svému věku a architektonické jedinečnosti památkově chráněných.

== Staré město
V historickém centru se nachází brixenský dóm a na něj přiléhající ambit (křížová chodba), dvorní hrad (někdejší sídlo říšských biskupů), kněžský seminář, obě uličky s podloubím, mateřinec brixenských terciářek, klášter Klarisek, Kapucínský klášter a farní kostel.

== Milland
V části Milland se nachází farní kostel sv. Josefa Freinademetze a starý farní kostel Panny Marie v písku. Milland leží jihovýchodně od centra a první zmínky o něm jsou z roku 893. Milland patřil k původní staré faře sv. Ondřeje (St. Andrä). Kolem roku 1300 byl postaven první kostel „Naší nejdražší paní“ v Millandu. Za časů moru na brixenském území, v roce 1640, se začal millandský kostel těšit stále větší oblibě coby poutní kostel. V té době vznikl lidový výrok: „Maria na písku je nejsilnější v celém kraji.“ V průběhu 17. stol. byl také gotický kostel Matky Boží v Millandu – tak jako mnoho jiných kostelů v zemi – uvnitř barokizován a opatřen velkolepým oltářem, sochami a malbami.

== Zinggen-Rosslauf
Severně od Starého města mezi řekou Isarkem a nemocnicí se nachází Rosslauf, jenž se v posledních letech masivně rozrostl. Zde se nachází jediné vysoké obytné bloky (s více než 10 patry) ve městě.

=== Středa – 23. 7. 2008
Čas neúprosně letí, proto než jsme se nadáli, byla tu středa. Dnes jsme se vypravili do průsmyku „Passo de Falzarego“, odkud jsme měli opět překonat několik dalších kilometrů zdejších hor. Kvůli špatnému značení, ale také nedostatečné informovanosti jsme poprvé „dojeli“ na délku našeho autobusu, podruhé na jeho výšku a do třetice všeho „dobrého“ i na jeho váhu. Co teď? Dali jsme hlavy dohromady a rychle navrhli několik dalších variant, kam se vypravit. Za půl hodiny již P. Stanislaw domlouval skupinovou slevu na lanovku, která nás (vzdor naší turistické zdatnosti) vyvezla až k nejvyššímu vrcholku celé skupiny třítisícových vrcholů Tofana – k Tofana di Mezzo (3.244m). Cestou jsme dvakrát přestupovali a ti, kteří zvládli nepříjemné pohazování kabinkou lanovky, měli krásné výhledy na krajinu pod námi a černou sjezdovku, na které jsme si jen těžko dovedli představit lyžaře… Kdo tvrdil, že si během lezení po zdejších vrcholcích již na teplotní rozdíly zvykl, zažil překvapení, když rtuť teploměru klesla na pouhých 00C (u dolní stanice lanovky bylo 260C)! Kdo měl s sebou náhradní mikinu nebo kalhoty, měl pocit, jako by vyhrál v loterii. Hračkou pak již bylo zdolat posledních pár metrů a octli jsme se na samotném vrcholku Tofana di Mezzo. Navzdory poměrně silnému větru nás i zde dostihl jeden z dalších dolomitských živočichů – kavče žlutozobé. Tito nesmírně zvědaví a drzí ptáci byli kombinací kosa, kavky a vrány, a lidi pro ně byli nejen zdrojem zábavy, ale i různých pamlsků a dobrot.

== Tofana
Je mohutná skupina třítisícových vrcholů tvořící kulisu městu Cortina d´Ampezzo. Skupina se skládá ze tří vrcholů – Tofana di Rozes (3.225m), Tofana di Mezzo (nejvyšší vrchol – 3.244m.n.m.) a nejméně navštěvovaná Tofana di Dentro (3.238 m.n.m.). Vrchol Mezzo je zároveň s Marmoladou a Antelaem jednou z nejvyšších hor Dolomit. Celý masiv je doslova labyrintem cest a stezek, z nichž většina patří mezi ferraty nejvyšší obtížnosti.

== Tofana di Mezzo
je nejvyšším štítem skupiny, zpřístupněný celou sérií na sebe navazujících jištěných cest nejvyšší náročnosti. Z vrcholu nevede dolů žádná normální stezka, kromě výstupové ferraty. Nabízí se tedy možnost využít lanovky nebo přechod na sousední vrchol Dentro a následný sestup z něj. Prvním krokem je dosažení chaty Pomedes a Rif.DIbona (2.083m) ze sedla Falzarego. Následuje výstup fermatou Via ferrata Giuseppe Olivieri vedoucí na věž Punta Anna v jižné stěně. Jedná se o jednu z nejtěžších jištěných cest v Dolomitech. Ve výši 2940 m se stezka napojuje na další ferratu Via ferrata Aglio.

Na zpáteční cestě většina z nás neodolala a vyzkoušela místní vyhlášené sjezdovky, po kterých jsme se kolem bobové dráhy dostali až do města Cortina d´Ampezzo, které leží v samém srdci Dolomit a věhlasu dosáhlo především díky zimním olympijským hrám v roce 1956. V Cortině byl k vidění, kromě hezkého kostela a vkusně pomalovaných domů, především nespočet kaváren a spousta drahých a luxusních obchodů.

Skutečnost, že se na zájezdu ocitli lidé nejen z různých pražských farností, ale také z různých míst České republiky, využil P. Stanislaw, který večer (s určitou jiskrou poťouchlosti v očích) každému nabídl, ať si z role toaletního papíru utrhne „podle své potřeby“…Bylo hezké sledovat, jak si oddychli ti, kteří byli příliš skromní, a naopak se zhrozili ti, jejichž potřeba překračovala více než čtyři útržky. Úkol byl jednoduchý – kolik máš útržků, tolik věci o sobě prozraď! K pohodě a příjemné atmosféře přispěli Honza s Petrem, kteří na kytaru vyhrávali známé táborákové odrhovačky a každý se tak mohl svým zpěvem připojit. Na závěr úspěšného večera jsme pod vedením Heleny Chvalové vyzkoušeli židovské tance, které jsme s úspěchem opakovali další dva večery.

=== Čtvrtek – 24. 7. 2008
Budíček, ranní chvály a snídaně nás provázejí i dnes. Dnešek se nese ve znamení poslední společné velké túry – naším cílem se stalo jezero Lago di Braies (Pragser Wildsee) – 1.496m. Před odjezdem se loučíme s P. Stanislawem, který odpoledne odjíždí ke svým příbuzným do Polska.

K jezeru vedla poměrně náročná, za to o to krásnější, cesta. Na parkovišti jsme se opět rozdělili – jedna skupina se za pomoci místního autobusu nebo stopu dopravila k úpatí pohoří, odkud poměrně příjemnou, ale nepodstatně delší, cestou došla až k jezeru. Ostatní hned zpočátku stoupali do kopce a poté, co překonali výškový rozdíl přibližně 900m, si dopřáli oddychu a občerstvení u horské chaty Rosshütte. Tato chata se podobala menší salaši s venkovním posezením, zajímavě upraveným okolím (cedule na plotě varovala návštěvníky například před klokany…), množstvím domácích zvířat nebo důmyslnými toaletami, kde se turisté mohli zapsat do návštěvní knihy.

Jako vždy nebyla cesta rozhodně jednotvárná – Dolomity jsou pestrou směsicí mnoha rozdílných oblastí, kdy člověk během jednoho dne prošel z širokého údolí, přes rozkvetlou horskou louku, skrz druhově rozmanité lesy až do poměrně velkých nadmořských výšek, kde se objevují již jen nízké borovice a mechy.

Poté, co jsme prošli několik zelených luk s ovcemi a všudypřítomnými kravami, dostali jsme se k rozcestí, kde byla opět možnost výběru – jednodušší cesta vedla přímo k jezeru Pragser Wildsee, zatímco druhá pěšina nabízela zpočátku mírné stoupání, poté ale nádhernou cestu alpskou přírodou až k jezeru. Před sestupem k jezeru jsme byli odměněni výhledem na zasněžené Alpy. Jezero Lago di Braies (1.496m) bralo dech již při prvním pohledu – nádherná modř, která se rozlévala v malém údolí uprostřed svahů porostlých lesy, nad kterými se tyčily ostré bílé štíty. Počasí nám velmi přálo, proto se sedm statečných (později přibyl osmý) z našich řad vykoupalo, ostatní je ale raději jen sledovali z vyhřáté pláže.

== Pragser Wildsee (1 494 m. n. m.)
je perlou mezi dolomitskými jezery. Nabízí relaxační odpoledne, okružní procházku, lenošení na travnatých a písčitých březích nebo možnost zapůjčení loďky. Jezero leží na okraji Dolomit v uzavřeném údolním kotli a podle legendy je branou do podzemí. Mohutná, přes 1.000m vysoká severní stěna Seekofelu (2.810m.), mohutné masivy Rosskofelu (2.594m.n.m.) a Herrsteinu (2.447m) tvoří obraz krajiny, který ve své drsné velikosti spíše připomíná severní vápencové Alpy, než „mladé území Dolomit“. Na severním břehu tohoto pověstmi opředeného jezera stojí velký hotel Pragser Wildsee.

=== Pátek – 25. 7. 2008
Ani jsme se nenadáli a byl tu pátek, kdy si každý zvolil svou denní náplň – někdo vyrazil do nedaleké vesničky St. Magdaleny s krásným kostelem, jiní šli na nákup sýrů na blízkou farmu, a ti, kteří si chtěli ještě vychutnat nezapomenutelné výhledy, zdolali horu Horneckele (2.127m) tyčící se přímo nad vesnicí St. Martin. Cesta ovšem nebyla jednoduchá – hned na začátku se některým podařilo ztratit značku (i když při italském způsobu značení to nebylo žádné umění…), proto horu zdolávali z jiné strany než ostatní. Nakonec se ale podařilo a několik z nás se sešlo u velkého kříže tyčícího se na úplném vrcholku, odkud jsme se po vrcholové fotce vypravili zpět po hřebeni údolím až do St. Magdaleny a odtud zpět po silnici do St. Martina.

=== Sobota – 26. 7. 2008
Od samého rána je všude zmatek a shon. Rychle se nasnídat, sbalit poslední věci, uklidit pokoj a nakládat autobus. Loučíme se s manželi Záleských a odjíždíme, byť se nám vůbec nechce, zpátky do Čech. Posvačíme opět u rakouského jezera Moondsee a pak nezbývá než se srovnat s trochu nepříjemnými pocity, které jsme měli při překročení rakousko-českých hranic. Přesně na čas, tj. kolem osmé hodiny večer, přijíždíme do Vršovic, kde na nás již netrpělivě čekají naši blízcí, loučíme se a doufáme, že se v září setkáme při společném promítání.

Všechny dny byly nabyty nezapomenutelnými a neopakovatelnými zážitky, fascinujícími scenériemi, bezpočtem kvetoucích skalniček a jiných kytiček, ale také společenstvím lidí, kteří se zde sešli. Navzdory tomu, že velká část účastníků pocházela z jiných pražských farností, než z vršovické, podařilo se nám vyladit se na stejnou (nebo alespoň podobnou) notu, takže jsme mohli společně prožívat všechny krásy, které dolomitská příroda přinášela.
Velké díky patří Olze Polanské, která, již mnoha zájezdy protřelá organizátorka, vzala na svá břímě i tento a organizace to jistě nebyla jednoduchá!

Celý pobyt zpestřoval P. Stanislaw svým milým a nevtíravým humorem, ale také svými kázáními, nad kterými jsme měli možnost uvažovat a rozjímat po každé mši svaté nebo ranních nešporech – a zdejší ohromující příroda tyto prožitky jen umocňovala.

Téměř rodinné prostředí nám připravili pana a paní správcovi, kteří se starali nejen o naše pohodlí, ale svou přítomností a srdečností vytvářeli a šířili pohodu.

Náš nemalý obdiv patří i několika lidem, kteří se, navzdory svému věku nebo zdravotním problémům, aktivně účastnili všech naplánovaných túr a z ničeho se nenechali vyřadit!

A jaképak by to bylo lezení po horách s prázdným žaludkem? Všechny klobouky dolů před paní kuchařkou Zuzkou, která navzdory prvotním těžkostem a nedorozuměním vždy zasytila všechny hladové krky tak, že zbyly jen prázdné hrnce.

Za to, že jsme vždycky včas, v pořádku a v dobré náladě všude dorazili, vděčíme neuvěřitelně milému a pohodovému řidiči panu Josefu Hofmanovi.

Díky výše jmenovaným, ale především díky každému z nás, nabral zájezd zcela jiný směr, dostal své rozměry a nabídl milé a tolerantní společenství lidí, kteří se za těch pár dní sblížili a navázali nová přátelství.

Je velmi těžké hledat vhodná slova pro všechno, co jsme ke konci července zažili a z pohledu jedno člověka by byl jakýkoliv popis velmi nepřesný a vždy by něco chybělo. Proto měl každý možnost sdělit své dojmy a zážitky:

– „Děkuji za nádherné výlety. Paní kuchařka úžasně vařila a při službě šířila pohodu. Pan řidič nás vozil bezpečně a s úsměvem.“
– „Tato cesta byla (a stále ještě je) jeden velký neopakovatelný zážitek, který se musí zažít na vlastní kůži. Nejvíce mě ale fascinovala barva vody v jezerech a neuvěřitelné výšky! Dolomity = pro skalničkáře velká euforie, ale zároveň nutkání, se kterým musí stále bojovat, aby si alespoň nějaký aplégřík nepřivezl domů.“
– „Milé a krásné společenství lidí z různých farností. Nádherná příroda. Velkou jedničku s hvězdičkou bych dala paní Zuzaně, naší úžasné kuchařce!“
– „Cítím velkou vděčnost za všechnu tu nádheru, kterou jsme mohli společně sdílet. Díky ostatním a jejich povzbuzení jsem na náročných úsecích horských cest překonala sama sebe. Bez podpory společenství bych to určitě vzdala…Díky za společenství při výletech, modlitbě, eucharistii i zábavě!“
– „Dolomity…překrásná panoramata skalních útvarů, které mění barevný nádech podle míry slunečních paprsků a hrou mraků. Neuvěřitelná barevnost kvetoucích alpinek, které dokazují, že žít se dá téměř z ničeho. Jednoduchá a prostá krása, která míří na dno duše a tam koná své…“
– „Co se mi vybaví k Dolomitům? Moc milá parta lidí, veselí domácí, úžasná kuchařka. A hlavně moc krásná příroda, nezapomenutelné zážitky…“
– „V Dolomitech jsem překonala svůj osobní rekord nejvyššího bodu, a to Tofany – 3.244m.n.m.“
– „Dolomity = nezapomenutelný zážitek, obzvlášť když se propojí nádherná příroda s krásnou atmosférou celého zájezdu díky milým a vstřícným lidem – účastníkům i správcům domu Velehrad, duchovní péči otce Stanislawa. To vše umocněno krásným počasím …k tomu už není co dodat!“
– „Krása tichých a pokojných ranních chvil v kapli s Ježíšem. Nádhera horských velikánů i krásná dokonalost malých květinek – vše je svědectvím o nádheře, slávě i lásce našeho Boha Stvořitele!“

Díky všem!

123►

//Ota Červený +// .>