V termínu 19. až 27. října 2008 pořádala vršovická farnost pouť do Svaté země. Pro mnoho lidí – a také pro nás – to byl životní sen, a to nejen pro to, že bylo nutné vynaložit nemalé prostředky.Program zajišťovala pražská cestovní kancelář Palomino a jakýmsi garantem programu a vedoucím celé výpravy byl P. Stanislaw Góra, kterého zdatně podporoval P. Michael Špilar – duchovní správce farnosti ve Stodůlkách. Složení poutníků bylo velice pestré – byli zde zástupci farnosti vršovické, dále lidé ze Stodůlek a rovněž z Dobříše. Nejvzdálenější poutníci přijeli až od Českého Krumlova. Po počátečním oťukávání se z nás stala bezvadná parta, která společně trávila celý týdenní program.

Do Izraele jsme odlétali v noci 19. 10. a měli jsme možnost odjíždět autobusem cestovní kanceláře Palomino přímo od kostela sv. Václava, ze Stodůlek, nebo se samostatně dopravit na pražské ruzyňské letiště. Mnozí z nás letěli letadlem poprvé, a tak čekali s obavami, jak tento prubířský dopravní přesun absolvují. V časných ranních hodinách jsme přiletěli do Tel Avivu, kde na nás již čekal náš průvodce – slovenský kněz P. Viliam. Naštěstí pro nás byl již připravený také autobus, který nás dopravil přímo do betlémského hotelu STAR, kde jsme byli téměř po celou pouť ubytováni.

Týdenní pouť byla koncipována jako návštěva nejdůležitějších míst Svaté země, na kterých se odehrávaly klíčové biblické události.

== Prvý den – pondělí 20. října
jsme zahájili prohlídkou Jeruzaléma, do kterého jsme vstoupili Damašskou bránou. Ta představuje hlavní vstup do Starého města ze Západního Jeruzaléma. Symbolicky jsme prošli Křížovou cestu od pevnosti Antonie až k Božímu hrobu. Nedá se říci, že jsme šli po místech, kudy se ubíral Kristus se svým křížem, protože Jeruzalém se od dob Krista podstatně změnil a přesnou trasu na Golgotu nelze přesně určit. V podstatě lze říci, že celá Křížová cesta (Via Dolorosa) vede přes arabské tržiště, kde je všude velice rušno. Z uvedených důvodů jsme se zastavili na trase Kristovy poslední cesty pouze dvakrát – a to v pevnosti Antonia a na střeše Chrámu Božího hrobu. Celý den bylo velmi teplo a dělalo nám trochu problém zvyknout si opět na letní počasí, ale v podstatě se nám to poměrně brzy podařilo. Bylo to něco neuvěřitelného, najednou kráčet po místech, kde kráčel Ježíš, a vstřebávat první pocity a dojmy ze Svaté země. Nelze říci, co nás zaujalo nejvíce, ale pravděpodobně to byl chrám Božího hrobu s úchvatnou kopulí katolikonu (střední loď křižáckého kostela) a četnými památkami na ukřižování a pohřeb Krista. Na mnohé silně zapůsobil Kámen pomazání (na něm bylo pomazáno tělo mrtvého Krista a byl zahalen do plátna), Golgota a Boží hrob. Nutno ale podotknout, že čilý turistický ruch zdaleka nepřipomínal, že jsme se nacházeli v lokalitě nejvýznamnější křesťanské památky. Tuto skutečnost si v podstatě uvědomíte až později, kdy již na těchto místech nejste.

Nezapomenutelným zážitkem byla také atmosféra arabského tržiště, která Vás úplně pohltila. Nenakupovalo se zde tak, jak jsme zvyklí, ale plnohodnotným partnerem pro prodávajícího se člověk stal až tehdy, kdy byl schopen smlouvat vždy a o všechno. Pokud bez řečí zaplatil cenu, která byla požadována, nebyl onen turista hoden pozornosti žádného okolostojícího obchodníka.

== Druhý den – úterý 21. října
jsme se po snídani vypravili na prohlídku Betléma, kde jsme byli ubytováni. Z hotelu Star jsme vyrazili do centra a vstřebávali neopakovatelnou atmosféru probouzejících se rušných uliček. Obchodníci otvírají své obchody až kolem deváté hodiny ranní, a pravý každodenní „cvrkot“ ještě nezačal. Nejprve jsme zamířili k Mléčné jeskyni, která je pokládána za posvátnou, neboť podle tradice se sem uchýlila Svatá rodina před útěkem do Egypta během vraždění neviňátek. Když zde Panna Maria kojila Ježíška, kapka mléka ukápla na zem a zbarvila ji na bílo.

Dle tradice věří křesťané i muslimové, že seškrábaná zem z tohoto místa podporuje tvorbu mateřského mléka a plodnost žen. Místní ženy také přidávají tento prášek dětem do nápoje při krmení. Nad touto jeskyní byl postaven moderní chrám, jehož stavbu podporovala biskupská konference Slovenské republiky. Její prezident věnoval kapli tohoto chrámu Madonu od Mistra levočského oltáře. Celá atmosféra areálu je úžasná a velice příjemná. Po ukončení prohlídky jsme zamířili směrem k Bazilice Narození Páně, do které jsme vstoupili Dveřmi pokory- původní křižácký vchod byl upraven na nízký vstup, aby dovnitř nemohli vjet jezdci na koních, jak bylo v osmanské době zvykem. Jedná se o jednu z nejstarších bazilik ve Svaté zemi. Osmanské vojsko, které všechny chrámy jinak ničilo, baziliku ušetřilo, protože na zdi byli zobrazeni tři mudrcové oblečení v perských šatech. Po prohlídce interiéru baziliky jsme vystáli frontu k ústřednímu bodu kostela – jeskyni Narození Páně. Ve velice krátkém intervalu jsme tak navštívili druhé významné místo pro křesťany, a to právě údajné místo narození Ježíše. Tuto lokalitu označuje čtrnácticípá stříbrná hvězda na podlaze, kde každý návštěvník v úctě pokleká. Tento chrám dostaly do společné péče v roce 1852 římskokatolická, arménská a pravoslavná církev, přičemž Řekové mají na starost jeskyni Narození Páně. V bezprostředním sousedství baziliky stojí farní kostel betlémských křesťanů, kostel sv. Kateřiny s přitažlivou křížovou chodbou se sloupy a hlavicemi z augustiniánského kláštera z 12. století. Zajímavý je rovněž jeskynní komplex pod tímto chrámem. Údajně tu žil a je pohřben sv. Jeroným (jeden z nejvzdělanějších učenců rané křesťanské církve zde dokončil nový překlad bible do latiny – Vulgata), jehož socha je umístěna na malém nádvoří před východem z kostela. Poté jsme plni dojmů dostali volno a měli jsme možnost projít sítí úzkých uliček palestinského města a významného křesťanského poutního místa. Odpoledne jsme ještě navštívili Pole pastýřů, kde jsme v přizpůsobené jeskyni slavili eucharistii. Na připomínku radostné zvěsti, která zde byla zvěstována prostým pastýřům, jsme si zazpívali koledy. Byl to opět nádherný den, který jsme měli možnost strávit v krásném prostředí, obklopeni příjemnými lidmi

Je nutné připomenout, že díky obětavosti a taktu P. Stanislawa a P. Michaela, se daly řešit i nepříjemné věci, které nás – mnohdy turisty neznalé arabského prostředí – občas vyvedly z konceptu. S odstupem času se ale všechny potenciální nepříjemnosti jeví jako nepodstatné a jsou přebity věcmi podstatně příjemnějšími, které nás celý den obklopovaly. Je vhodné podotknout, že čím dál tím více bylo nutné obdivovat naše starší souputníky, kteří nám nejenom stačili, ale dokonce byli na tom v mnoha případech lépe. V tomto směru vynikali manželé Míla a Karel Dolečkovi, kteří byli sportovci tělem i duší.

== Třetí den – středa 22. října
nás ráno čekal značně dlouhý přesun z Judska do Galileje (cca 300 km). Měli jsme tentokrát v plánu návštěvu Jardenitu, Primát sv. Petra, Kafarnaum a plavbu po Genezaretském jezeru. Již samotná cesta pouští byla neobyčejně zajímavá. Během cesty jsme absolvovali značné převýšení (ze 750 m nad mořem na úroveň 300 m pod hladinou Středozemního moře). Za Jeruzalémem jsme najeli na zcela novou dálnici, která byla zprovozněna před nedávnem. Bylo až neuvěřitelné, že Izraelci dokázali tento cca 20 km dlouhý úsek postavit zhruba za jeden rok (většinu trasy vystříleli ve skále). Viděli jsme, s jakou neskonalou péčí se obyvatelé této krásné země umí postarat o závlahu rostlin, které dokáží v této lokalitě pěstovat. Údolím řeky Jordánu, což je vlastně takový větší potok (odebírá se z něj velké množství vody na zavlažování), jsme projeli až do Jardenitu, kde jsme měli možnost obnovit křestní sliby. Jelikož lokalita, kde měl Jan Křtitel pokřtít Pána Ježíše, se nachází na území dnešního Jordánska, byl kvůli připomínce této události zbudován o kousek dál na řece Jordán zcela unikátní monumentální areál určený ke křtům a obnovám křestních slibů. Celý obřad byl velice působivý, P.Michael hrál na kytaru, P. Stanislaw měl velmi hezkou promluvu a potom vstoupil přímo do řeky, my jsme k němu přistupovali a on každému z nás třikrát nalil vodu na hlavu. Musím říct, že kromě hlubokého duchovního zážitku to bylo i příjemné občerstvení – bylo totiž velké horko a celou dobu jsme seděli na slunci. Trochu jsme záviděli novokřtěncům ze „sousedství“, kteří byli křtěni ponořováním do řeky.

Z Jardenitu jsme pokračovali po břehu Genezaretského jezera přes lázně Tiberias, další naší zastávkou byl Primát sv. Petra. Je to krásný kamenný kostelík ve velké zahradě na břehu jezera, před oltářem je skála, na které Ježíš již po svém Zmrtvýchvstání s učedníky jedl rybu. Kousek od kostela je socha Pána Ježíše a sv. Petra. Na břehu jezera jsme samozřejmě neodolali a nasbírali si spoustu mušlí a kamínků.

Pokračovali jsme do Kafarnaum. Ve velké zahradě jsou tam archeologické vykopávky se zbytky staveb z doby, kdy tam Ježíš bydlel v domě sv. Petra. Přímo nad pozůstatky toho domu byl v r. 1990 postaven moderní kostel „na kůlech“, který má uprostřed skleněnou podlahu a tou jsou vidět zbytky zdí Petrova domu. V zahradě jsou také části staré synagogy z Ježíšovy doby a také jediné dochované zobrazení ztracené Archy úmluvy.

Po prohlídce jsme odjeli k nedaleké restauraci, kde část „poutníků“ šla ochutnat Petrovu rybu, ostatní se stravovali z vlastních zásob, někteří šťastlivci, kteří nedbali pokynů „vedení“ a měli plavky, využili času ke koupání v jezeře.

Potom už pospícháme – máme domluvenou mši sv. na Hoře Blahoslavenství. Je to veliký areál na kopci nad Galilejským mořem, s kostelem a mnoha upravenými místy určenými na sloužení mše sv. Je to nezapomenutelný a těžko popsatelný zážitek…

Pokračujeme do nedalekého přístavu – tam už máme připravenou stylovou dřevěnou loď a plavíme se po jezeře až do lázní Tiberias, kde čeká náš autobus. Celá plavba je velice působivá – začíná vztyčováním české vlajky za zvuků naší státní hymny. Slunce právě zapadalo a celá cesta lodí byla moc krásná. Cestu zpestřili ještě dva muzikanti z posádky lodi, kteří zazpívali několik krásných židovských písní. Přistáli jsme již za tmy a autobusem se vraceli zpět do Betléma.

== Čtvrtý den – čtvrtek 23. října
odjíždíme opět brzo ráno stejnou cestou jako včera, ale později odbočujeme na Nazaret. Je to město částečně na kopcích a z letadla prý připomíná květ (Nazaret znamená „rozkvetlý květ“). Uprostřed je Bazilika Zvěstování, monumentální dvoupodlažní stavba s kupolí, postavená v  r.1969 na základech bývalých kostelů. Uvnitř i venku v ambitech jsou zobrazení Panny Marie – obrazy, mozaiky – dary různých států světa a nechybí ani mozaika česká. Uprostřed baziliky jsou pozůstatky domku, kde Panně Marii archanděl Gabriel zvěstoval narození Ježíše. Po prohlídce tohoto nezvyklého a velice působivého kostela, míříme do kostela sv. Josefa. Tento kostelík byl postaven v místě, kde bydlela Svatá rodina. Po prohlídce jsme měli nějaký čas volno – trávili jsme ho různě. Někdo si ještě prohlížel další památky, někdo bloumal (a bloudil) v uzoučkých uličkách starého města, plných stánků a obchůdků. Mnozí z nás se vydali hledat doporučenou cukrárnu s typickými arabskými sladkostmi. Kdo našel, nelitoval !! Bylo tam nepřeberné množství pro nás neobvyklých dobrot, plných oříšků, datlí a jiných výborných věcí, vše polité hustým sirupem a také hrozně sladké.

Dalším cílem naší cesty byla Kána Galilejská, místo prvního veřejného Ježíšova zázraku. Chvíli jsme čekali venku před kostelem (opravdu svědomitě zde řeholníci dodržovali polední siestu) v úzké uličce. Všichni jsme se tísnili ve stínu, schováni před palčivým sluncem (až na chudáka Stanislawa, který stál proti nám a neměl se kam schovat). Využili jsme té chvilky nejen k vyslechnutí informací o kostele, ale hlavně ke krátkému soustředění a modlitbě. Uvnitř kostela jsme měli krátkou pobožnost, během které manželské páry z naší skupiny obnovily své manželské sliby (obdrželi i pamětní listy) a nezvyklé pro nás bylo i to, že své sliby obnovila i naše „spolucestující“ boromejka sestra Neumanna. Po bohoslužbě jsme nemohli minout blízký obchůdek se suvenýry a hlavně s výborným vínem a cestou k autobusu mnozí neodolali a koupili si ve stánku také dobrou, čerstvě vymačkanou šťávu z granátových jablek.

Míříme k hoře Tábor. Silnice nahoru je velice úzká, takže tudy projedou jen malá auta. Musíme tedy dole pod horou čekat poměrně dost dlouho (před námi je velké množství lidí) na taxi-mikrobusy, které nás dovezou na vrcholek. Tam v oploceném areálu je nádherná bazilika Proměnění Páně. Eucharistii jsme slavili v tzv. katakombách, jak se říká snížené časti kostela, do které se vchází po širokém obloukovitém schodišti. Mše sv. v tomto prostředí, kdy jsme byli shromážděni téměř okolo obětního stolu, měla zvláštní atmosféru. Když jsme vyšli ven, slunce právě zapadalo a během necelé půl hodiny byla tma. Odjeli jsme tak opět všichni mikrobusy. Náš autobus už na nás čekal a my uháněli zpět do Betléma – na večeři a SPÁT! Příští den bude asi ten náš nejnáročnější !!!!

== Pátý den – pátek 24. října
jsme vyjeli z Betléma přes Jeruzalém opět stejným směrem, jako předchozí dny. Naší první zastávkou bylo tentokrát hned blízké Jericho. Podle archeologických nálezů je to nejstarší město světa. Mohutná kamenná věž je již z roku 7000 před Kristem. Jericho leží 258 m pod hladinou moře, je tam tedy teplo a díky minerálním pramenům se zde daří i mnohým rostlinám. Je to oáza uprostřed Judské pouště. Ne nadarmo si toto místo zvolil Herodes pro své zimní sídlo. Žil zde i celník Zacheus, který vylezl na strom, aby viděl procházejícího Pána Ježíše. Dodnes stojí uprostřed města letitá moruše, která tuto událost připomíná. Ani my jsme památný strom neminuli. Hned se zde na nás sesypali prodejci nabízející suvenýry, takže se zastávka, k nelibosti našich průvodců, trochu protáhla. Zastavili jsme ještě na okraji města, odkud je výhled na Horu pokušení a pravoslavný klášter, který je doslova „přilepený“ na jejím úbočí.

A už jsme ujížděli po břehu Mrtvého moře směrem k jihu. Z časových důvodů jsme jen „zamávali“ Kumránu, kde byla nalezeny starověké svitky, a mířili jsme na Massadu. Je to pevnost, vybudovaná v 1. nebo 2. století před Kristem na osamoceném vysokém skalním útesu. Rozšířil ji Herodes Veliký. Kabinovou lanovkou jsme vyjeli nahoru (dá se tam jít i pěšky tzv. Hadí stezkou, která se vine a kroutí po úbočí, ale to si každý „normální“ člověk rád odřekne). Celý areál na plošině na vrcholu hory je obrovský a velice působivý. Ani jsme si jej nestačili během asi jedné hodiny celý prohlédnout. Byli jsme zde těsně po poledni a myslím, že nepřeháním, když řeknu, že tam bylo téměř 40 ° C. Nakonec jsme byli rádi, že nás lanovka zase odvezla dolů, kde jsme se v klimatizovaném památníku trochu ochladili, a už jsme pokračovali autobusem dál. Nejeli jsme daleko. Jen do blízkých lázní Ejn Bokek, kde nás čekalo koupání v Mrtvém moř, na které jsme se vzhledem k počasí moc těšili.

Voda nadnášela tak, že plavat se dalo pouze na zádech a chodit se téměř nedalo. Nejlepší prostě bylo lehnout si na záda a příjemně se válet … Lázeň byla připravena dobře – voda byla teplá a příjemná. Byly jsme jako hravé děti, když jsme ze dna nohama (potopit se nedalo a ani nesmělo) lovili neobyčejně půvabné krystaly soli. Všichni jsme se oddávali slastnému nicnedělání. Všichni, až na Stanislawa, který se dobrovolně ujal role strážce našich pokladů a hlídal nám vše to, o co bychom neradi přišli – peněženky, doklady, tašky, fotoaparáty, kamery…. Ale dobrého pomálu, museli jsme pokračovat v cestě. Jeli jsme k jihu, Negevskou pouští k hranicím s Egyptem.

Kousek za městem Eilat, což je velký přístav ležící na samém jihu Izraele na břehu Rudého moře, ve městě Taba jsme opustili náš autobus a se všemi věcmi jsme se vypravili pěšky přes hraniční přechod do Egypta. Museli jsme projít asi osmi kontrolními místy, až jsme se všichni dostali na egyptské území, kde na nás již čekal další autobus, který nás během pár hodin dovezl do kláštera sv. Kateřiny uprostřed Sinajského poloostrova. Byla již noc, takže teprve druhý den jsme mohli spatřit, že klášter leží osamocen uprostřed pouště ve stínu vysokých hor (přes 2000m n.m.). Byl založen v roce r.527 a od té doby zde nepřetržitě žije společenství pravoslavných mnichů. Z dálky vypadá jako pevnost obehnaná vysokými hradbami. Uvnitř můžeme najít vzácnou sbírku pravoslavných ikon a také jednu z nejzachovalejších a nejstarších knihoven světa. Nejposvátnějším místem kláštera je Kaple hořícího keře, kde údajně k Mojžíšovi promluvil Bůh a nařídil mu, aby odvedl svůj lid z Egypta do Zaslíbené země. Protože ale byla již pokročilá večerní hodina, dostali jsme po příjezdu klíče od pokojů, kde na nás čekala také večeře, a celí uondaní jsme se rychle uložili k zaslouženému, ale velice krátkému spánku.

== Šestý den – sobota 25. října
jsme vstávali už v jednu hodinu po půlnoci a s menšími potížemi se sháněním našeho průvodce jsme se společně s mnoha dalšími skupinami vydali na cestu na horu Sinaj, Moreb, Džabal Músá neboli Mojžíšovu horu. Šli jsme pomalu tmou, jen za svitu baterek. Postupně se mnozí z nás nechali zlákat místní velbloudí taxislužbou, která byla ze strany velbloudářů trpělivě nabízena jako dopravní prostředek na horu. Ani my jsme neodolali a za chvíli jsme již seděli na hřbetě velblouda, který, většinou pomalu a rozvážně, kráčel ke svému cíli. Musím říct, že jsem našeho rozhodnutí vůbec nelitovala, byl to úžasný zážitek. Všude kolem ticho a tma (baterky jsme museli zhasnout), nad námi nádherná hluboká hvězdnatá obloha s opravdovým, jasně zářícím „tureckým“ půlměsícem. Protože velbloudi opustili na část cesty stezku pro pěší a šli po své vlastní cestě, viděli jsme jen v dálce „světelného hada“ tvořeného světýlky svítilen pěších poutníků. Asi po hodině jízdy ale tato nádhera skončila a dál jsme museli po svých. Pravda, nohy nás chvíli moc neposlouchaly a dalo nám dost práce ve tmě a množství lidí najít alespoň někoho z naší skupiny. Poslední úsek cesty tvořilo asi 700 „schodů“. Vlastně to ani nebyly schody, ale jen tak náhodně poskládané kameny. Tato část cesty byla nejnamáhavější, ale zvládli ji všichni. Musím obdivovat zvlášť ty naše „dříve narozené“ kolegy, ti šli pěšky již od začátku a vše zvládli !!! Nahoře, kde (výška 2286 m n.m.) byla dost zima (asi tak 0 stupňů C), se nás z naší skupiny sešlo asi 5. Našli jsme si místo s výhledem, což bylo ve tmě ale dost obtížné, a očekávali jsme až vyjde slunce. Trvalo dlouho než se sluníčko vyhouplo nad obzor, až jsme mysleli že dnešního dne ani nevyjde. Ale dočkali jsme se !!! Opravdu to za tu nádheru stálo. A ty hory kolem! Teprve teď jsme viděli, kudy jsme šli a kam jsme vlastně vylezli. Když jsme se náležitě pokochali, podařilo se nám i najít ostatní naše souputníky a vydali jsme se společně na cestu dolů. Kousek pod vrcholem jsme se všichni odklonili z hlavní cesty a na jednom klidném místečku, s výhledem na okolní majestátní hory, jsme slavili ranní eucharistii. Malý kámen nám sloužil jako obětní stůl a celá ta atmosféra byla právě zde výjimečně nádherná. Po mši sv. se ti odvážnější z nás vydali po kratší, ale náročné cestě zvané Schody pokání (tvoří ji asi 3 700 schodů). My ostatní jsme se vrátili na hlavní, pohodlnější cestu dolů ke klášteru. I přes to, že se šlo s kopce, trvalo nám to téměř dvě hodiny. Snídani jsme museli stihnout tedy asi za pět minut a už jsme pokračovali na prohlídku kláštera. I to byl krásný a neopakovatelný zážitek. Ale musím říct, že jsme byli rádi, když přijel autobus a my jsme mohli nasednout a vydat se na zpáteční cestu. Po nezbytných formalitách, souvisejících s přechodem hranice mezi Egyptem a Izraelem, jsme se dočkali našeho autobusu a jeli dále do Eilatu na koupání v Rudém moři. Bylo to hezké, ale krátké zastavení, protože bylo nutné pokračovat v dlouhé cestě do Betléma, kde jsme byli ubytováni. A přes všechny krásné zážitky jsme večer rádi uléhali do „svých“ postýlek.

== Sedmý den – neděle 26. října
končíme naše putování stejně, jako jsme začali, a to prohlídkou další části Jeruzaléma. Začínáme na Olivové hoře, na vyhlídce, kde obdivujeme nádherný pohled na celé Svaté město. Po zajímavém výkladu Otce Viliama a nákupu pohlednic a suvenýrů od všudypřítomných a neodbytných prodejců, pokračujeme dále. Kidrónské údolí, známé také jako Jóšafatovo údolí, odděluje Staré město od Olivové hory. Tam by se měli mrtví dočkat vzkříšení v den posledního soudu, a proto svahy údolí pokrývají nekonečné hřbitovy – křesťanský, muslimský a židovský. Na tom posledním jsme se na chvíli zastavili, bylo to moc zajímavé a nezvyklé. Naše další kroky vedly do zahrady, kde bylo množství starých hrobů z doby asi 1600 let před Kristem do r.70 n.l. Stál zde také krásný kostelík Dominus flevit (Pán zaplakal), který r.1955 vyrostl na místě původní svatyně a architekt mu vtiskl podobu slzy. Na tomto místě Ježíš truchlil nad osudem Jeruzaléma. Když jsme si vše prohlédli a pokochali se nádherným výhledem na město, pokračovali jsme okolo pravoslavného kostela Máří Magdalény se sedmi zlacenými cibulovými báněmi, do Getsemanské zahrady. Musím se přiznat, že jsem čekala velikou klidnou zahradu, čekala nás však zahrada „jako dlaň“, kde za nízkou zdí vedou rušné jeruzalémské ulice. Uvnitř pečlivě udržované zahrady, za ploty, které je chrání, rostou majestátné olivy. Některé z nich by prý mohly pamatovat Krista. Ze zahrady je vchod do Chrámu národů (Chrámu agónie). Tento kostel byl postaven ve 20.století na pozůstatcích starších kostelů, jejichž fragmenty byly do stavby zabudovány. Střechu zdobí dvanáct kupolí. Uvnitř je velice málo světla, převládají zde tmavé barvy, a to proto, že vše má vést návštěvníky k tomu, aby si připomněli, jakou hrůzu musel Ježíš prožít v předvečer své smrti, kdy se v zahradě modlil.

Nedaleko od Getsemanské zahrady je hrobka Panny Marie. Je to podzemní svatyně, kam se sestupuje po širokém dlouhém schodišti, kam údajně učedníci uložili do hrobu Pannu Marii. Venku, na nádvoří kousek od vchodu do hrobky, je vchod do Getsemanské jeskyně (Jeskyně Zrady), kde byla v Kristově době lisovna oleje a kde prý Jidáš Ježíše zradil.

Ocitli jsme se na druhé straně údolí a branou jsme vešli de Starého města. Prošli jsme z bezpečnostních důvodů kontrolním stanovištěm, detekčním rámem a už jsme byli na náměstí u Zdi nářků. Ta je maličkým pozůstatkem původního chrámu, kam Židé chodili plakat nad zkázou chrámu – odtud „zeď nářků“. Dodnes je to místo modlitby, kde se Židé střídají na modlitbách nepřetržitě 24 hodin denně. Prostor u zdi je rozdělen na velikou mužskou část a na malinkou část, určenou pro ženy (u Židů se muži a ženy nemodlí pohromadě). Ke Zdi nářků mohou i „jinověrci“, ale muži musí mít na sobě pokrývku hlavy. I my jsme se rozdělili (muži vlevo, ženy vpravo) a snažili se alespoň chvilinku soustředit a předložit na tomto posvátném místě Panu své modlitby. Většina z nás neodolala a „pojistila“ si to ještě vložením lístečků do škvír ve zdi. Na náměstí jsme se zájmem pozorovali židovské rodiny s dětmi, chlapci již od nejútlejšího věku mají na hlavě dlouhé „pejzy“ a nezbytnou kipu. Docházelo tam mnohdy k úžasným zážitkům, když asi dvouletý, náležitě oblečený, židovský klučík, v ruce písmo, najednou druhou rukou vyndal z pusy „dudlík“, políbil knihu, dudlík zandal na své místo a tak to opakoval pořád dokola.

Pak jsme měli asi hodinu volno a každý je využil jinak. Někdo k návštěvě Chrámové hory se Skalním chrámem, Muzeem islámského umění či Mešitou al-Aksá, někdo se vydal za jinými památkami. My jsme si nenechali ujít křivolaké uličky plné obchůdků a obchodníků, kde jsme naposled uskutečnili pár drobných nákupů a udělali radost sobě i drobným obchodníkům nezbytným smlouváním.

Čas rychle utíkal a my jsme museli opustit nezapomenutelný Jeruzalém a autobusem jsme se vydali do malebné vesnice Ejn Kerem, kde navštívila Panna Maria svatou Alžbětu a kde se narodil Jan Křtitel. Není to žádná rovina, jak bychom si mohli myslet. Ve vesnici byly vinohrady vysázené na prudkých svazích a my jsme mířili nahoru do vršku do kostela Navštívení Panny Marie. Ten byl postaven (na zbytcích starých chrámů) v r.1955 známým architektem A. Berluzzim (Kostel Dominus flevit, kaple Bičování a mnoho dalších) na místě, kde byl údajně vinohradnický domek a kde se v místním úmorném vedru ukrývala sv.Alžběta. A tam ji přišla navštívit a asi 3 měsíce tam žila Panna Maria. Kostel je to krásný, s nádhernou mozaikou v průčelí, na nádvorní zdi jsme mohli vidět keramické panely s textem chvalozpěvu Magnificat ve 42 jazycích (také v češtině). Na zahradě za kostelem, na místě k tomu upraveném, jsme slavili nedělní eucharistii. A hned po ní, po společném fotografování a po rychlé prohlídce kostela jsme pospíchali dolů do vesnice, kde jsme navštívili kostel sv. Jana Křtitele, pod kterým je jeskyně, kde se údajně sv. Jan narodil.

Slunce zapadlo a byl čas návratu. Jen z dálky jsme viděli kousek z památníku Yad Vashem – věnovaného více než 6 miliónům obětí holocaustu.

Po večeři jsme pospíchali do postele, abychom se alespoň trošku vyspali. Odjezd na letiště byl totiž již ve 2 hodiny po půlnoci.

== Osmý den – pondělí 27. října
jsme vstávali velice brzy a ve dvě hodiny jsme již byli připraveni k odjezdu. Naposledy jsme projeli přes kontrolu ven z Betléma (tentokrát byla brána zavřená a museli jsme čekat, než se strážní probudí, aby nám otevřeli), zamávali jsme nočnímu Jeruzalému a už jsme uháněli k Tel Avivu. Na letišti jsme měli při odbavování „štěstí“- před námi byly dvě židovské rodiny s několika malými dětmi, které odjížděly asi na dost dlouho, takže odbavení velkého množství jejich kufrů trvalo tak dlouho, že jsme měli strach, že nám snad letadlo uletí. Ale stihli jsme to akorát.

Let byl velmi příjemný (na začátku to sice trošku házelo, ale později byl let klidný). Letěli jsme větším letadlem, než před týdnem a bylo to i pohodlnější. Celou cestu jsme se zájmem pozorovali židovské spolucestující (bylo jich více než polovina). Muži se ráno věnovali modlitbě – omotali si na ruku řemínky, připevnili na čelo svitky písma v malé schránce, přehodili si přes hlavu bílý nebo bílo-modrý šál a odešli do zadní části letadla do kuchyňky, kterou jim letušky ochotně uvolnily. Modlících se bylo tolik, že museli chodit po skupinkách.

Cestou jsme ještě stihli napsat do sešitu kontakty na všechny členy naší skupiny. Cesta rychle uběhla a ani jsme se nenadáli a začínali jsme pomalu klesat. Postupně byla vidět krajina, Praha a už jsme byli na letišti. Kapitán přistál s tím „obříkem“ mistrně a dočkal se zaslouženého potlesku.

Praha nás uvítala zimou, mrholením a celkově nevlídným počasím. Měli jsme chuť se otočit a vrátit se hezky do teplíčka. Ale měli jsme vlastně štěstí, den před tím byla velká mlha a Ruzyně nepřijímala a letadla byla nucena přistávat v Brně!!

Po dlouhém čekání na zavazadla jsme namířili k autobusu, který na nás již před letištěm čekal. Pan řidič postupně vysazoval menší skupiny lidí na několika místech v Praze. Do Vršovic dorazila již jen malá skupinka „domácích“.

Loučilo se nám těžko po všech těch krásných společně prožitých dnech! Ale už se těšíme na 15. prosince. To se sejdeme na vršovické faře a promítneme si film, který celou dobu obětavě točila Helena Zezulková, a také fotografie.

**Je nutné zmínit se o tom, že pouť byla úžasná hlavně kvůli obětavosti a asertivitě našich duchovních a jsme jim za to moc vděčni. Děkujeme Vám Stanislawe a Michaeli !!!**

◄1234►