Tento den je jakousi vstupní branou do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na největší křesťanské svátky – vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Zavedení Popeleční středy se datuje někdy do 6. století, kdy byl začátek postního období přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, aby se z postní doby vyčlenily jednotlivé neděle, které nejsou chápány jako postní dny. Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby.

Dnešní večerní mše svatá měla neobyčejné kouzlo. Poprvé jsem si tak nějak vnitřně uvědomil, že i já jsem nedílnou součástí našeho společenství a i já mám stejnou šanci i zodpovědnost před ostatními a sám před sebou abych si uvědomil, že pomocí určitého mementa v postní době si mohu vybrat i cestu obtížnější, cestu snahy se napravit.

Lidský přístup k běhu života, který má náš farář Stanislaw, přímo vykreslil naši pozici – nemá cenu si o sobě myslet, že jsem něco víc než můj soused, ale ani to, že jsem o něco horší. Ostatně, to nám již „vtloukal“ do hlavy i jeho předchůdce P. Pavel Kuneš.

Velmi se mi líbí to, že Stanislaw často vzpomíná na prožitá léta doma v Polsku a porovnává život doma s tím, s čím se setkává tady u nás – na misijích v Čechách. Jako zajímavý se nám jevil návrh, nesmazávat si z čela znamení kříže, kterým nás označil kněz při mši svaté, a doma se postavit před zrcadlo a podívat se sám na sebe. A ejhle, vidím člověka, který si jako by sám přiznal, že také on je obyčejným hříšníkem.