„Poutní místa Francie“ – pouť pořádaná vršovickou farností

Popis pouti den po dni.

Pátek 30. 4. 2010 – 1.den

Od kostela sv. Václava odjíždíme něco málo před pátou hodinou odpoledne. Je velké horko – asi 27o C. Na uvítání – jede se přece na pouť – dostáváme v autobusu koláčky a paní průvodkyně Irena Hendrychová nám rozdala program celého zájezdu. Jedeme směrem na Rozvadov. Duchovní doprovod nám dělají dva Stanislawové – „náš“, tj. Góra a tzv. „lidumilný“, otec Surma od sv. Ludmily. Hranice přejíždíme kolem 20. hodiny. Německem projíždíme s několika nezbytnými zastávkami skoro celou noc.

Sobota 1. 5. 2010 – 2. den

Brzy ráno snídáme (již za deště) na parkovišti u jedné z benzinových pump. A pak již míříme směrem na Paray le Monial. Je to historické městečko ve střední Francii, v jihozápadním cípu Burgundska. Roku 973 zde byl založen benediktinský klášter. Proto dostala stará obec Paray přízvisko le Monial čili „mnišské“. V 17. století zde žila řeholnice a vizionářka Markéta Marie Alacoque. Sv. Markéta byla po silné dětské mozkové obrně. V roce 1671 si ji vzaly salesiánky, které ji kvůli jejímu postižení mezi sebe nepřijaly a špatně s ní zacházely. Ona se ale nenechala odradit a stále spoléhala na lásku Ježíšovu. Z jejích vidění vznikla úcta k Božskému Srdci Páně.

Současný kostel Sacré-Coeur (Božského Srdce), původně klášterní, se začal stavět v 11. století a byl dostavěn až po roce 1300. Kostel je zřejmě zmenšenou a zjednodušenou replikou zbořeného opatského kostela v Cluny. Je to trojlodní bazilika s třemi věžemi a s věncem kaplí kolem chóru. V klenbě chóru je neobyčejná freska sedícího Krista, hlavice sloupů jsou bohatě zdobené. Ke kostelu přiléhá bývalý klášter, přestavěný v 18. století, kde jsou dnes různé expozice.

Mši sv. jsme slavili v kapli zasvěcené sv. Markétě Marii Alacoque. Za stálého deště jsme si ještě zběžně prohlédli část městečka a již jsme odjížděli do Cluny.

Toto město vyrostlo kolem kdysi slavného benediktinského opatství, založeného roku 910, které bylo ve středověku jedním z nejslavnějších křesťanských center a poutním místem. Vrchol jeho slávy spadá do 10. až 12. století. Benediktinský klášter Cluny byl zničen za francouzské války v roce 1790. Proticírkevně založený císař Napoleon poručil v roce 1809 zbytky opatství zcela zničit a na místě bývalého oltáře dal vybudovat stáje.

V Cluny jsme měli navštívit místní muzeum, ale byl zrovna svátek a proto bylo zavřeno. Alespoň jsme si v menším lijáku prohlédli pozůstatky bývalého kláštera. Musela to být opravdu monumentální stavba! Prošli jsme se i po tržišti – to bylo dobrot!!! V městečku je také velký hřebčín a dostihová dráha.

Protože jsme měli ještě trochu času, připravila pro nás paní Irena veliké překvapení – naše další cesta vedla do nedalekého Taize. Je to maličká, nenápadná, starobylá vesnička. Ale má DUCHA! Každoročně sem jezdí kolem 20 tisíc poutníků, většinou mládež. Celé jsme si to zde prohlédli, navštívili jsme skromný hrob bratra Rogera. Byli jsme nadšení!

Pokračovali jsme do Ars, kde jsme byli ubytovaní ve velkém poutním domě. Po vynikající večeři se někteří z nás šli ještě projít po krásném městečku. Působil zde jako kněz sv. Jean Baptiste Marie Vianney (1786 – 1859), dnes prohlášen za patrona kněží v duchovní správě. Jako duchovní vůdce měl mnoho práce, spal pouze několik hodin denně a většinu dne zpovídal. V posledních letech svého života trávil ve zpovědnici až 16 hodin denně. Staral se také o zvelebení a rozšíření farního kostela, který měl za jeho příchodu do Arsu podobu spíše větší kaple. Přistavěl k němu několik bočních kaplí a celkově jej rozšířil. Když zemřel, jeho tělo se nezačalo rozkládat, a dodnes je k vidění v celistvosti v kostele v Arsu na bočním oltáři v prosklené rakvi. Je uchováváno bez jakéhokoliv balzamování a konzervace.

Neděle 2. 5. 2010 – 3. den

Ráno jsme výborně posnídali v jídelně společně s asi 90 neuvěřitelně ukázněnými dětmi, popadli jsme svá zavazadla a přes centrum městečka jsme vše odnesli do autobusu. Potom jsme měli celé dopoledne volno a věnovali jsme se nejdříve společné prohlídce staré fary, ve které žil sv. Jean Vianney. Potom jsme si již samostatně prohlíželi město, nakupovali dárky a suvenýry a mnozí nevynechali ani doporučenou „palačinkárnu“, kde výborně poobědvali.

Všichni jsme se sešli v pravé poledne v bazilice na nedělní mši svaté. Spolu s námi ji slavila také skupina slovenských poutníků, se kterými jsme se zde náhodně potkali.

Hned po mši sv. jsme odjeli přes Lyon do půvabného poutního města Le-Puy-en-Velay .

Le Puy má jedinečnou polohu v kráteru vyhaslé sopky, z jejíhož středu ční pozůstatky tří lávových prstů. Na dvou z nich jsou dnes umístěny obří sochy, na poslední a nejstrmějším z nich stojí kaple St-Michel d’Aiguilhe. Na úbočí největšího z lávových výčnělků se kolem katedrály Notre Dame rozkládá středověké Svaté město, kde se shromažďovali poutníci z východní Francie a Německa před poutí do Santiaga de Compostela. Katedrála je rozlehlá románská stavba s výraznými maurskými prvky, stojící na místě někdejšího pohanského chrámu. Je umístěna v prudkém kopci a obestavěna ze všech stran budovami kláštera. Stoupá se k ní příkrou ulicí s dlažbou z lávových kamenů a po dlouhém schodišti. Do chrámu se vstupuje vlastně uprostřed chrámové lodi. Na hlavním oltáři je umístěna soška P. Marie s Ježíškem. Má, podobně jako Pražské Jezulátko, také „převlékací šatičky“. Prošli jsme kostelem a uličkou na druhé straně jsme se vydali na vrcholek blízkého lávového prstu, na němž je umístěna 16 m vysoká bronzová socha Matky boží Francouzské. Byla ulita z roztavených děl a ze střepin, vyndaných z ran vojáků. Socha je dutá, uvnitř jsou točité schody a okénky je možno zhlédnout celé město, které shora vypadá jako italské.

Většina z nás vystoupala až na vrcholek sochy a jak řekl „náš“ Stanislav, bylo to doslova „k Ježíši SKRZE Pannu Marii“.

Cestou dolů k autobusu nás velmi zaujalo množství obchůdků s paličkovanými krajkami. Z Le Puy jsme dále pokračovali trošku drsnějším krajem, s domky s břidlicovými střechami, do Albi, do hotelu F1, kde jsme byli do pondělí ubytováni.

Celý den bylo krásně, NEPRŠELO!

Pondělí 3. 5.2010 – 4. den

Po snídani odjíždíme (již opět za deště) přes Toulous a Montpellier do Lurd. Toto poutní místo leží v podhůří Pyrenejí, v jižní Francii. Roku 1858 se zde čtrnáctileté Bernadettě Soubirous zjevila Panna Maria.

Ubytovaní jsme v „Městečku sv. Petra“ ve dvou poutních domech. Leje jako z konve a je zima. Nikdo s takovým počasím již nepočítal, takže topení v pokojích netopí, sušit věci není kde. Ale zvládáme to.

Ihned po příjezdu spěcháme na oběd. Vaří tu opravdu výborně.

Po chvíli aklimatizace na pokoji se v lijáku vydáváme na asi čtvrthodinovou pěší cestu do centra Lurd. Všude je plno obchůdků s více či méně vkusnými upomínkovými předměty, lahvičkami i kanystry na léčivou vodu a aktuálně i s deštníky a pláštěnkami. Jak jsme byli rádi, že si ji můžeme koupit!!!!

O Lurdech by se dalo psát velmi dlouho, tak jen pár postřehů.

Na průčelí krásné baziliky je od r. 2008, kdy bylo 150. výročí zjevení P. Marie, nádherná barevná mozaika.

Všude je obrovské množství nemocných, hlavně na speciálních vozících, které jsou opatřeny i sklápěcí stříškou proti dešti. Každý vozík táhne či tlačí dobrovolník, řádová sestra apod. (většinou z řad Maltézských rytířů). Vozíky mají všude přednost, někde jsou pro ně vyhrazeny i zvláště označené jízdní pruhy.

Všichni si vzájemně pomáhají a jsou k sobě ohleduplní.

Naprosto neuvěřitelná je perfektní organizace, se kterou se takové množství lidí zvládá. Jak kdosi řekl „mají to logisticky perfektně zmáknuté“.

Odpoledne jsme si prohlédli jeskyni zjevení, růžencovou baziliku, kde v jedné z kaplí američtí Češi nechali namalovat český znak a napsat český nápis „Panně neposkvrněné národ český“. Potom jsme se zúčastnili v informačním centru v sále promítání diapozitivů s českým komentářem a od 17 hod. v podzemní moderní bazilice Pia X. i eucharistického průvodu. Byl to neuvěřitelný zážitek. Velkým zážitkem byla rovněž samotná bazilika. Je to obrovský prostor (údajně až pro 30 000 lidí) s lavicemi, uprostřed je oltář. Po stranách visí od stropu obrazy světců z celého světa.

Po průvodu jsme spěchali (v lijáku, jak jinak) do maličké kaple Archanděla Gabriela, které je z boku hlavní baziliky. Tam jsme měli mši svatou.

Stále lilo a přesto, že jsme původně chtěli jít zpátky „domů“ pěšky, byli jsme nakonec rádi, že jsme stihli „linkový“ autobus, který měl konečnou těsně před domem, kde jsme bydleli. Byli jsme vděční za horkou polévku k večeři a možnost teplé sprchy a postele. Přikrytí jsme byli všemi dekami, které byly k dispozici, na sebe jsme si navlékli snad všechno, kromě bot. Druhý den jsme se dozvěděli, že do Lurd nedorazili poutníci ze Španělska, v horách napadl až 1 metr sněhu.

Úterý 4. 5. – 5. den

V noci byla zima, v pokojích se netopí a venku leje. Ale snažíme se to brát jako součást pouti.

Část z nás se vypravila hned ráno do koupelí. Byl to velice neobvyklý zážitek. Čekali jsme, než otevřou, ve velké „mezinárodní“ skupině, kde se všichni modlili růženec. Postupně se každá z nás (pánové byli v jiné části koupelí) modlila jeden Zdrávas. Přímo v budově koupelí nás postupně brali do kabin, oddělených závěsy. Tam nám dobrovolnice v čisťoučkých uniformách pomohly se svlékáním, na sebe nám daly jen zvláštní plášť. Potom jsme jednotlivě vstupovaly za závěs přímo do vlastní koupele. Ta proběhla ve veliké vaně (nebo spíš v malinkém bazénku). Nejdříve jsme se pomodlily, pak nás pomocnice zabalily do mokrého ledového prostěradla (Brrrr .…) a v něm jsme sestoupily do ledové vody. Tam nám pomohly se ponořit (bylo to opravdu ledové) a pak zase vystoupat zpátky, kde přes nás zase přehodily plášť. Pomohly nám zase s oblečením a mohly jsme jít.

Vrátili jsme se procházkou zpět na oběd. Odpoledne jsme slavili společně mši sv. zase v kapli sv. Gabriela a po ní jsme měli křížovou cestu. Ta vedla po úbočí blízkého kopce, kde podél cesty byla jednotlivá zastavení – nádherné sochy v životní velikosti. Celou dobu pršelo. Ale přesto to byl jedinečný zážitek.

Po konci křížové cesty šli ti, kdo byli dopoledne v koupelích, s paní Irenkou do města na prohlídku míst spojených se životem sv. Bernadetty. Protože stále lilo, večerní modlitbu růžence s průvodem u baziliky jsme vzdali.

Středa 5. 5. – 6.den

Dnes jsme se vypravili na Mezinárodní mši sv. do baziliky Pia X. Vycházeli jsme brzy, protože jsme museli být na místě již hodinu před začátkem. Během poměrně krátké doby se bazilika zcela zaplnila. Bylo tam prý 20 tisíc lidí. Ale díky perfektní organizaci nevznikaly ani při příchodu ani na konci žádné problémy.

Všichni přítomní kněží (včetně našich) šli v průvodu a koncelebrovali mši svatou. Byla to nádhera. Dobře jsme viděli i díky spuštěným promítacím plátnům. Přesto, že byla venku zima a mokro, uvnitř se v pravidelných intervalech zapínaly tepelné zářiče, takže bylo velmi příjemně. Účast na této mši sv. byla velmi silným zážitkem.

Po (opět vynikajícím) obědě jsme se skoro všichni vydali naším autobusem na předměstí Lurd do supermarketu, abychom si koupili nejen nějaké jídlo na cestu, ale také vyhlášené francouzské sýry (mňam, mňam …) a jiné dobroty.

I když večer pořád lilo, vypravili jsme se k bazilice na modlitbu růžence se zpěvy a na světelný průvod. Přesto, že pršelo, zúčastnilo se poměrně dost lidí. Mnoha lidem svíčka zhasla, všichni byli promočení a zmrzlí, ale zážitek to byl úžasný. Nedovedu si představit, jaká krása to musí být, když je hezké počasí.

Čtvrtek 6. 5. 2010 – 7. den

Protože v noci přestalo topit topení (hřálo asi jen 2 hodiny), oblékli jsme se brzy ráno do stále mokrého oblečení a vydali se slavit ranní mši svatou do lurdské jeskyně. Jako zázrakem přestalo pršet a byla to prostě nádhera.

Cestou zpět jsme si ještě nabrali do nádob léčivou vodu a na schodech před bazilikou jsme udělali skupinovou fotografii. Potom jsme odjeli na snídani a vydali se na zpáteční cestu.

Odjíždět se nám moc nechtělo. Byl to krásný třídenní odpočinek před dalekou cestou a načerpání duchovní energie pro příští dny, týdny, měsíce a roky.

Cílem dnešní etapy bylo „La Salett“ v Savojských Alpách. Cesta byla dlouhá, ale počasí hezké a viděli jsme krásný kus Francie. Minuli jsme Kanál Midi a projížděli krajem vinic, kde jsme minuli historické město Carcassonne. U města Narbonne jsme se přiblížili ke Středozemnímu moři a jeli podél pobřeží až k Montpellier. Chvílemi jsme moře v dálce i zahlédli. Konečně se u Nimes (tam je přírodní rezervace, kde volně žijí koně Palomino, podle kterých se jmenuje cestovní kancelář, se kterou jsme na pouť jeli) dočkali všichni, kdo se těšili do Provence. Minuli jsme také odbočku na starobylé město Avignon. A pak jsme již vjeli do ovocnářské oblasti a blížili se k městečku Gap. A odtud to byl již jen kousek.

Začalo se stmívat, ale i tak jsme kolem sebe viděli nádhernou horskou krajinu. Přímo do La Salette vede uzoučká, příkrá silnička, plná zatáček. Na místo jsme dorazili asi ve 20.30 v husté mlze, takže jsme ani pořádně nevěděli, kde jsme. Byla zima (kolem nuly) a velmi nevlídno !!!!!!!!!!!!

Hned jsme šli na večeři a teprve pak jsme se vraceli k autobusu pro zavazadla. Vidět bylo jen na pár kroků, takže jsme se museli „svolávat“.

Překvapilo nás, jak veliký byl poutní dům, kde jsme byli ubytováni. Měl asi 6 pater, mnoho chodeb a výtahů. Občas jsme i bloudili.

Pátek 7. 5. 2010 – 8. den

Vstávali jsme i dnes dost brzo, protože už v 7 hodin jsme měli domluvenou mši svatou v bazilice. Nemuseli jsme jít venkem, protože do kostela jsme se dostali bludištěm chodeb přímo od výtahů. Byla to naše poslední společná mše. Při bohoslužbě oběti nás Stanislaw vyzval, abychom všichni přišli k oltáři, stoupli si do kruhu a chytili se za ruce. Měli jsme si vzájemně odpustit vše co pouť komplikovalo, aby nikdo na pouť ve zlém nevzpomínal. Byla to krásná mše svatá!

Když jsme vyšli ven, neviděli jsme prostě téměř NIC. Venku byla velmi hustá mlha a na mnohých místech byly závěje sněhu. Přesto, že na blízkých loukách již kvetly krokusy, nic nenasvědčovalo tomu, že je jaro a blíží se léto.

Nasnídali jsme se, odnesli si zavazadla do autobusu a pak jsme se všichni sešli v jednom ze sálů na promítání filmu o La Salette. Poté jsme se společně zúčastnili (stále v husté mlze) křížové cesty. Protože Poláci všude najdou své krajany, Stanislaw (náš) také zde potkal „místního“ polského kněze, který nám vyprávěl venku o krásách stále neviditelného okolí.

Potom jsme každý po svém využili volného času. Například jsme nakoupili drobnosti v místním obchůdku (také dárky pro oba Stanislawy, kteří měli podle našeho kalendáře zrovna svátek), vyšli si k nedaleké kapličce, nebo se napili z léčivého pramene. Mnozí navštívili také nádhernou kapli uvnitř poutního domu. Ta měla celou čelní stěnu prosklenou a bylo vidět trhající se mlhou okolní hory.

Asi hodinu před naším odjezdem ve 14 hodin se stal téměř zázrak: mlha se rozplynula, svítilo slunce a my konečně viděli, kde jsme. To byla krása!!!

Byli jsme na vrcholku jedné z vysokých hor (1800 m), všude kolem vysoké kopce, na některých byl pořád sníh. Když jsme začali sjíždět dolů uzoučkou silničkou, chvílemi jsme litovali, že mlha nezůstala a my viděli, kam jedeme. Pan řidič byl ale šikula a zvládl vše bezvadně.

Projížděli jsme nádhernou vysokohorskou krajinou směrem na Grenoble, Ženevu, Basilej a přes Německo celou noc domů.

Před kostel sv. Václava jsme dorazili kolem 8. ráno.

Velké díky za vše patří oběma Stanislawům, ale hlavně paní Irence Hendrychové, majitelce CK Palomino, která nám celou cestu povídala o místech, kterými jsme projížděli a všechno měla perfektně připravené a zorganizované.

Krásné dojmy z pouti nám trochu zastínila smutná skutečnost, že jeden z poutníků (Zdeněk Doležal) několik dní po návratu zemřel. Již na zpáteční cestě začal mít zdravotní problémy a hned po návratu do Prahy musel do nemocnice.

Celá pouť byla i přes tuto smutnou událost krásná a budeme na ni dlouho vzpomínat.

Proto, aby nám zůstala v paměti většina navštívených míst, vzniklo DVD s fotografiemi. Je škoda, že k dispozici dali své fotky pouze tři lidé z padesáti zúčastněných. Byly tedy použity fotografie Miroslava Rothbauera a Ivany a Jardy Lukášových.