16. – 25. 8. 2018

Po dvouletém plánování a odkládání jsme se dočkali a po mši sv. u sv. Václava jsme vyrazili. Pouť to byla sice krátká, ale o to více nabitá dojmy a zážitky. Protože s námi jela kunsthistorička Zdenička, dozvěděli jsme se spoustu novinek (alespoň pro mne to novinky byly) z architektury – možná si už budu pamatovat co to je vlastně katedrála, transept, archivolta, krab, i to, že vimperk je nejen město na Šumavě.  Všechny navštívené katedrály (a že jich bylo dost) byly krásné, spousta z nich je zařazena do seznamu UNESCO.  Architektura francouzských katedrál je pro nás trochu nezvyklá, většinou mi kostely připadaly jako nedostavěné – většina z nich má věže bez „špiček. Podle informací, které jsme se dozvěděli, byly skoro všechny katedrály postaveny na místě románských kostelů, které většinou v 11. století vyhořely. Takže vlastně za současné katedrály vděčíme požárům. Byli jsme také svědky toho, jak snaha o co největší, nejvyšší a nejkrásnější kostel skončila po dvou zříceních fiaskem a nedostavěnou katedrálou (Beauvais). Také jsem si myslela, že ničení kostelů a klášterů v minulosti byla trochu naše specialita. Ale přesvědčili jsme se o tom, že v 18. století ve Francii v době francouzské revoluce zaniklo nebo bylo přinejmenším velmi poničeno množství kostelů a církevních staveb – zmizela spousta soch, mnoho jich bylo poškozeno, byla otlučena výzdoba. Hodně kostelů prochází nyní náročnými opravami.

Musím se přiznat, že po zhlédnutí asi páté katedrály jsem to vzdala a nesnažila jsem se zapamatovat detaily, ale jen jsem vnímala tu krásu. Ve většině katedrál byly nádherné vitráže, krásné sochy, viděli jsme v Chartres „Závoj Panny Marie“, navštívili jsme Lisieux a Karmel, kde žila a zemřela sv. Terezie od Ježíše, byli jsme v Orleans (sv. Jana z Arku), Remeši, kde je katedrála, ve které probíhaly korunovace francouzských králů, viděli jsme i staré opatství Fontaney, prošli jsme se i krásným starým přístavním městem Saint Malo…Bylo toho hodně.

Jedním z největších zážitků pro mě byla návštěva Mont Saint Michel. Je to starý klášter s kostelem postavený na skále na ostrově. Postupem času vzniklo kolem kláštera městečko, je postavené v prudkém svahu, plné uzoučkých uliček s obchůdky a restauracemi, s průchody a prudkými schodišti. A na vrcholu stojí krásný kamenný klášter, aby vše odolalo drsnému povětří, je většina postavena ne z pískovce, ale ze žuly. Stavba je to obdivuhodná. S pevninou je ostrov spojen hrází a částečně mostem. V době přílivu je celý ostrov obklopen mořem.

Měli jsme také možnost navštívit Omaha Beach, jednu z pláží, na kterých se v červnu 1944 vylodili spojenci, a kde probíhala bitva o Normandii. Na prostranství nad pláží je postaven pomník a přímo na pláži na písku stojí moderní památník v podobě křídel. Velice působivé místo. Ale asi nejvíc na mě zapůsobila návštěva Amerického vojenského hřbitova  Colleville-sur-Mer nad pláží Omaha Beach. Na 70 ha hřbitovní plochy (toto území patří USA) jsou uloženy ostatky amerických vojáků, kteří obětovali svůj život za svobodu během 2. světové války. Stojí zde na 10 000 zcela pravidelně zasazených bílých kamenných křížů a Davidových hvězd obrácených směrem k Amarice. Na křížích jsou uvedena jména a hodnosti padlých. Někde je ale pouze nápis „Known but to God“ – jsou to hroby neznámých vojáků. Neznámých lidem, ale ne Bohu. Když jsme stáli v kruhu při společné modlitbě, většina z nás měla v očích slzy.

Konec celé pouti byl v krásném, čistém městě Štrasburk, městě plném hrázděných domů, květin, cyklistů, kaváren… Ale sídlí v něm i Rada Evropy, Evropský parlament či Evropský soud pro lidská práva.

Nejde napsat o všem, co jsme viděli, co nás zaujalo, líbilo se nám, nebo někdy také ne.

Takže nakonec musím poděkovat všem, kdo celou pouť připravili: hlavnímu „pachateli“ a organizátorovi Luďkovi, Olince, která měla na starost korespondenci, finance a ubytování (kromě jiného), Zdence, která nás zasvěcovala do tajů architektury, tlumočnici Katce, Stanislawovi, který denně sloužil mši svatou, nebo alespoň koncelebroval na francouzských bohoslužbách, samozřejmě skvělým řidičům Františkovi a Ondrovi za bezpečnou jízdu, ale i všem ostatním za krásné společenství.

Ivana Lukášová

◄12345►