Naše vršovická farnost prožívala v sobotu 19. dubna 2008 velikou slavnost. Každý náhodný návštěvník kostela svatého Václava ve 13.00. hod. by byl velice překvapen a tázal by se: „Co se to u vás děje, že je tady při slavení eucharistie u oltáře až 13 kněží? Je to snad primice, nebo pohřeb nějakého kněze?“ Nikoli. Byla to realizace velice šťastného nápadu: setkání kněží a jáhnů, kteří v této farnosti působili, nebo do této farnosti patřili.

Vzhledem k tomu, že již od začátku šedesátých let patříme do této farnosti, a i předtím z nuselské Jezerky jsme to do Vršovic neměli daleko, byli jsme požádáni napsat pár vzpomínek na kněze, kteří zde v posledních desetiletích působili.

Starší pamětníci si mohou vybavit působení **P. Stanislava Pilíka**, který zde byl farářem od srpna 1925 do dubna 1951.

Vystřídal jej **P. Karel Renz**, působící zde jako administrátor od února 1950 do července 1959. Jako kaplani se u něj vystřídali **P. Jaroslav Novák** (červen 1951 až únor 1955), **P. František Vrátil** (březen 1955 až září 1956), **P. Lubomír Rosenreiter** (říjen 1956 až prosinec 1957), **P. Ludvík Feller** (duben 1957 až září 1957). Řadu těchto kaplanů uzavírá tehdy mladý **P. Jiří Pištěk** (březen 1958 až září 1959), který jako jediný žijící z těchto kněží se zúčastnil našeho setkání.

Velice dobře si pamatujeme na **P. Josefa Vajdiše**. Působil zde jako administrátor od září 1959 do března 1968. To je období, kdy nám postupně přibývaly děti a považovali jsme za samozřejmé brát je sebou na mši svatou. Ukazovalo se jako těžko zvládnutelné brát je na dlouhá a ne zcela přehledná kázání Msgr. Tylínka u sv. Václava v Nuslích. S kázeňskými problémy bývala spojena i jejich účast na mši P. Jiřího Reinsberga u sv. Havla. Tak jsme objevili možnost jít občas do Vršovic. P. Vajdiš míval na druhé mši svaté velice stručná kázání, takže děti dokázaly v relativním klidu absolvovat celou mši. Těmto mším sv. jsme říkali „kardinálské“. V té době jsme totiž četli román Karla Schulze //Kámen a bolest//, v němž se autor zmiňuje o pokorném knězi Ugovi, který v Římě usebraně slouží mši svatou uprostřed těch roztěkaných dvacetiminutových mší různých kardinálů. Ta analogie byla v krátkosti, nikoli v roztěkanosti!!!

Po P. Vajdišovi nastoupil **P. Jiří Hájek**, který předtím pracoval jako sekretář pana biskupa Františka Tomáška. Ve funkci sekretáře jej vystřídal P. ing. Josef Mixa. V naší farnosti působil P. Jiří od března 1968 do srpna 1985. Náš vztah k němu byl do značné míry ovlivněn skutečností, že Jirka byl spolužákem mé ženy Jarmily na michelském gymnáziu v Ohradní ulici. Na Jirku máme pochopitelně spoustu vzpomínek. Je veliký milovník hudby a velice pečoval o chrámovou hudbu. Vzpomínáme, jak na nás mocně působilo zakončení adventních mší jeho sólovým zpěvem chorálu //Rosu nám dejte, nebesa//. Jeho kázání, pronášená z kazatelny, byla velice emotivní. Říkali jsme mu „náš Savonarola“ (opět Karel Schulz). Později míval dokonce i druhé kázání, a to po mši svaté před požehnáním. V nich svoji emotivnost někdy poněkud přeháněl. Vybavuji si například situace, kdy v rámci liturgické reformy se přecházelo od přijímání eucharistie v kleče u mřížky k přijímání ve stoje. Učili jsme se přicházet dopředu v dvojstupu a odcházet do stran (pravý zástup doprava, levý doleva). Vypadá to samozřejmě, ale zpočátku to tak samozřejmé nebylo. Zejména starší lidé to pletli, motali se tam, zakopávali. Jirku, který si potrpěl na liturgickou kázeň, to značně rozčilovalo a ve svých druhých kázáních to – často bez zábran – dával najevo. Ale přes všechny tyto drobnosti bylo působení P. Jiřího zde požehnané a jsme mu za mnoho vděčni.

Za dobu působení P. Jiřího Hájka se zde vystřídalo několik kaplanů. Byl to nejdříve **P. Josef Šťastný**, který zde působil z nich nejdéle, a to od června 1968 do března 1974. Dnes je v Kněžském domově ve Staré Boleslavi. Po něm nastoupil jako kaplan v dubnu 1974 **P. Jaroslav Zrzavý**, který zde působil až do srpna 1976. Současně s ním jako výpomocný duchovní zde vypomáhal **P. Vilém Virgl** (duben 1972 až červenec 1976). Nejvíce se však do našich vzpomínek zapsal **P. ThDr. Stanislav Novák**, náš „Standa“. Byl to náš rádce již v době, kdy působil ve Strašnicích, v padesátých letech, tedy v době našich studentských let a stál také u počátků našeho manželství. Ve Vršovicích působil v létech 1976 až 1979. Pro mnohé z nás rodičů jsou nezapomenutelná jeho kázání na nedělní mši sv. v 10.00 hod. Těch moudrých rad, které jsme od něho dostali pro výchovu naších dětí i sebe! Ještě stále máme před očima jeho postavy malého Jendy s maminkou a občas i tatínkem, na nichž velice názorně a poutavě ilustroval své neopakovatelné úvahy o životě křesťanské rodiny. Ještě dnes mnozí návštěvníci těchto bohoslužeb uchovávají desítky magnetofonových pásek se záznamy jeho kázání. Zpočátku jezdil z Klánovic do Vršovic pomocí městské dopravy, později jsme jej vozili alespoň po mši sv. domů. I na ty chvíle strávené s ním v autě vzpomínáme velice rádi. Udržovali jsme s ním kontakt až do jeho smrti.

Po odchodu P. Jiřího Hájka se stal administrátorem naší farnosti **P. Michael Slavík**. Nastoupil v září 1985. Dosud ho vidím, jak jsem jej poprvé zahlédl po svém návratu z prázdninového pobytu na chatě. Byl to takový selský cvalík, od kterého se zdánlivě nedalo mnoho očekávat. Ale všechny odhady se ukázaly jako liché. Jednou z prvních velikých akcí, která značně ovlivnila život farnosti, bylo zavedení biblických hodin. Začali jsme probírat Markovo evangelium a Michaelovo vedení vnášelo do těchto hodin život. Biblických hodin se účastnila značná část farníků. Vzpomínám si, že kaple kostela sv. Václava byla vždy plně obsazena.

Někdy na podzim roku 1987 začala ve farnosti příprava na přijetí svátosti biřmování. Příprava se konala formou semináře obnovy ve svatém Duchu pomocí textů prof. Heriberta Mühlena. Účastnilo se ho asi 30 převážně mladých lidí. Seminář trval 14 týdnů a končil na Svatodušní svátky roku 1988 biřmováním. Činnost semináře pak pokračovala modlitebními setkáními. Na podzim roku 1988 byl zahájen druhý seminář za účast asi 60 lidí. V jeho rámci se opět konala příprava na přijetí svátosti biřmování. Tu uděloval opět o Svatodušní neděli v kostele sv. Václava pan biskup Jan Lebeda. Na tento seminář pak navazoval ve školním roce 1989/90 první kurs evangelizace. Tohoto kursu se zúčastnilo asi 50 lidí z řad bývalých absolventů seminářů obnovy.

Zájem o seminář obnovy narůstal ve všech věkových kategoriích. Připravoval se proto třetí seminář. Za základ byly nyní zvoleny Sieversovy texty. Začali jsme přípravu na seminář modlitebními setkáními. Počet účastníků se brzo ustálil asi na 90. Seminární tým tvořilo již asi 14 relativně zkušených dřívějších absolventů některého z předchozích seminářů. Značná část účastníků přijala o Svatodušních svátcích roku 1990 svátost biřmování z rukou pana biskupa Františka Radkovského. Na seminář pak ve školním roce 1990/91 navazoval druhý kurs evangelizace. Paralelně s tímto kursem běžel další seminář obnovy, kterého se zúčastnilo asi 140 lidí. Svátost biřmování uděloval pan biskup František V. Lobkowicz.

Ve školním roce 1990/91 byla prvně prováděna výuka náboženství ve větším rozsahu, tak, jak to bylo umožněno po pádu komunistického režimu novými předpisy a novými možnostmi. V té době organizovalo arcibiskupství katechetický kurs, kterého se zúčastnily i některé z našich absolventek semináře obnovy. Ty pak, jako držitelky kanonické mise byly pověřeny organizací výuky náboženství ve farnosti. Tvořily tým, který na většině základních škol v rajonu farnosti konal setkání se žáky a zval je k návštěvám hodin náboženství. Přihlásilo se asi 200 zájemců. V prvních letech byla skutečně účast na výuce náboženství poměrně vysoká, s časem však zájem klesal, až se ustálil na stávajících počtech.

V této době zahájila rovněž svoji činnost farní charita, která po řadu let vykonávala bohatou činnost.

Koncem srpna 1992 ukončil P. Michael Slavík své působení v naší farnosti a byl pověřen funkcí spirituála v kněžském semináři, který se v té době přestěhoval z Litoměřic do Prahy. Nyní již po řadu let působí ve funkci generálního vikáře pražské arcidiecéze.

Ve farnosti od začátku září 1992 nastoupil jako administrátor **P. Vladimír Mikulica** se svojí komunitou. Zpočátku se zdálo, že život farnosti bude pokračovat v aktivitách, zahájených v předchozím období. Skutečně, řada aktivit pokračovala, mnohdy ještě na hlubší duchovní i organizační úrovni. Pokračovaly biblické hodiny. Konal se ještě jeden seminář obnovy v Duchu sv., jehož se účastnilo asi 40 lidí. Parta mladých lidí, kterou Vladimír s sebou přivedl, pracovala velice obětavě na všech frontách: s dětmi, s mládeží, se starými a nemocnými, s vozíčkáři, v rámci farní charity, při výuce náboženství, při organizování farních obnov, farních výletů a v mnoha dalších směrech. Vzpomínáme na ně s velikou vděčností.

Bylo zde však něco, co vyvolávalo obavy. Farnost se pomalu měnila v jakousi „řeholní komunitu“, kde farář je téměř absolutním vládcem a veškerá činnost je organizačně podřízena prostřednictvím jeho nejbližších pomocníků jemu. Postupně jsme na každou i sebemenší iniciativu z řad farníků slyšeli stereotypně: „Až co řekne Otec Vladimír.“ Je pochopitelné, že za těchto podmínek farnost opustili ministranti včetně kostelníka, varhaník i chrámový sbor a řada dalších, kteří dříve ve farnosti vykonávali různé služby. Veškeré služby vykonávali s velikou ochotou a velice kvalitně mladí lidé z jeho komunity. Na upozorňování, co si počne farnost bez zajištění jakýchkoli služeb, až bude Vladimír přeložen jinam, se nám nedostávalo odpovědi. Přes všechny tyto výhrady převážná většina farníků vzpomíná na působení Vladimíra a jeho komunity v naší farnosti jako na požehnané období, naplněné mnoha krásnými aktivitami. Celá řada těchto aktivit nám od té doby chybí. Je to pochopitelné, chybí zde ona obětavá, nadšená parta mladých lidí, oddaných službě Bohu a bližním.

V roce 1998 se ve farnosti začalo mluvit o tom, že s Vladimírovou komunitou není vše v pořádku. Došlo k několika setkáním a jednáním s panem biskupem Jaroslavem Škarvadou, a to jak zástupců farní rady, tak i individuálně. Sám jsem se několika takových jednání účastnil. Hledalo se řešení. K celému problému farnosti Vršovice přistupoval jak pan biskup Škarvada, tak i tehdejší vikář P. Vladimír Rudolf velice odpovědně. Ke změně došlo, když řešení celé záležitosti dostal na starost pan biskup Jiří Paďour. Na jednáních působil dojmem, že nemá o skutečné situaci v naší farnosti téměř žádné pravdivé informace. Na jednáních se zástupci farní rady vystupoval značně necitlivě, možná až urážlivě a ve srovnání s jednáním biskupa Škarvady působil až nekompetentně. To už se ale stejně blížil konec Vladimírova působení ve farnosti.

Mezitím, od začátku června 1998 začal ve farnosti pomáhat jako kaplan vynikající muzikant s velikým citem pro mladé lidi (a vlastně nejen pro mladé), **P. Jaroslav Konečný**. I když tady působil jen málo přes rok, do konce června 1999, vzpomínáme rádi na vše, co pro naši farnost udělal. Nyní působí jako farář ve Zruči nad Sázavou. Kontakty s naší farností však udržuje i nadále. Připomeňme alespoň prázdninové tábory naší mládeže a pobyty v Jitravě, na kterých spolupracuje.

Vladimír Mikulica ukončil své působení ve farnost koncem listopadu 1998 a funkci administrátora byl od začátku prosince pověřen **P. Roland Solloch**. Polák s neuvěřitelně hezkou češtinou a stejně hezkým vztahem k lidem. Působil tady pouze málo přes rok, do konce roku 1999. Pak přestoupil do starokatolické církve, založil rodinu, kterou jsme mohli vidět a pozdravit na našem sobotním setkání. Byl zde i se svojí paní a třemi krásnými syny. Nyní působí jako farář starokatolické církve ve Varnsdorfu.

Jednou z význačných postav, která velice obětavě působila v naši farnosti v době po pádu komunismu, patří dnes již zemřelý **jáhen ing. Jan Přibyl, OFM**. Byl celým svým založením prostý, upřímný, hluboce věřící sedlák, a to jak rodem, tak i vzděláním (VŠZ) a svým vědeckým zaměřením. Vysvěcen na jáhna byl ve svých 66 letech na sv. Štěpána r. 1991. Ihned po vysvěcení jej Michael Slavík získal pro naši farnost. Jenda si od první chvíle získal srdce téměř každého, kdo se s ním setkal. Ve farnosti pomáhal vším možným, jak je posláním jáhna. Ale jeho největší přínos pro farnost byl v jeho vydanosti službě druhým, zejména nemocným. V této nenápadné, navenek neviditelné službě trávil podstatnou část svého života. Přinášel nemocným posilu jak v eucharistii, tak v Božím i svém slově. Mnohé nemocné takto provázel až po jejich odchod na věčnost. Ve slavení liturgie a udělování svátostí vypomáhal ve službě postupně třem kněžím: Michaelovi, Vladimírovi i Rolandovi. Už za Vladimíra onemocněl rakovinou a nemoc postupovala tak, že za Rolanda musel svoji službu zde ukončit. Zemřel na svátek sv. Marka 25. 4. 2001 ve věku 76 let.

Začátkem roku 2000 nastoupil jako vršovický farář – první farář ve Vršovicích po padesáti letech – **P. Pavel Kuneš**. Nastupoval do velice složité situace ve farnosti, která v posledních létech před jeho nástupem procházela značnými vnitřními otřesy. Pavel se s touto nepříznivou situací vyrovnal velmi dobře. Jeho klidné, uvážlivé jednání, jeho soustavná snaha vést své ovečky k úctě k Bohu a k sobě navzájem i jeho organizační schopnost pořádat různá společná setkání, výlety a zájezdy vedla k tomu, že rozpolcenost uvnitř farnosti zmizela, mnoho ran se zahojilo.

Mnoho lidí ocenilo jeho civilní přístup k výkladu pravd víry i k liturgii, jeho snahu o to, aby k současnému člověku mluvil jeho jazykem. Trpělivě nás učil dívat se na sebe reálně, vidět se tak, jak nás vidí Bůh, mluvit i v modlitbě pravdivě, bez bombastické nadsázky. Neustále zdůrazňoval, že jsme si před Pánem Bohem všichni rovni, že nás má všechny stejně rád, i když se nám leccos nepovede.

P. Pavel při dosažení věku 70 let požádal o uvolnění z funkce a povinností faráře v naší farnosti. Od července 2007 působí jako výpomocný duchovní 4. pražského vikariátu a i nadále se částečně podílí na službě ve vršovické farnosti.

Od začátku července 2007 převzal službu ve farnosti se všemi povinnostmi faráře **P. Stanislaw Góra**. I když zde působí zatím jen krátkou dobu, svým radostným a přátelským přístupem k lidem si dokázal naráz získat sympatie snad celé farnosti. S radostí jsme uvítali řadu akcí, které za tu krátkou dobu již proběhly. Jen jako příklad uveďme alespoň dvě skupiny: čtyři duchovní obnovy pro manžele, rozdělené podle délky trvání manželství a soubor 6 přednášek Katky Lachmanové na téma Křesťansky žít, spolu se dvěma přednáškami P. Vojtěcha Kodeta Cizí oheň a Boží oheň. Poslední takovou větší akcí bylo setkání kněží, kteří v naší farnosti buď působili, nebo bydleli a kterého se týká toto povídání.

Tolik ke kněžím, kteří zde působili. Z našich rodáků, nebo alespoň vršovických spoluobčanů se setkání zúčastnilo dalších 5 kněží a jeden jáhen.

Nejstarším z nich je **P. Stanislav Hošek**, nyní farář v Jílovém u Prahy.

Dominikán, **univ. prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera, OP**, se zúčastňoval akcí naší farnosti už za dob hlubokého komunizmu, i když v té době byl členem vršovického sboru církve českobratrské evangelické. Kontakty pokračovaly i po jeho přestoupení do katolické církve a trvají dodnes. Jiří přednáší na Právnické fakultě Karlovy univerzity, je jedním z našich čelných odborníků v oboru církevního práva, vědec evropského, ne-li světového formátu.

Další zdejší rodáci jsou salesiáni **P. Pavel Kadlečík, SDB** a **P. ing. Dr. Th.D. Alois Křišťan**, SDB. Pavel Kadlečík působí nyní v Rumburku a Alois Křišťan na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. Oba tyto kněze zná mnoho našich farníků z jejich působení s mládeží, zejména na proslulých salesiánských chaloupkách.

Na **P. Františka Převrátila** si řada z nás vzpomíná jako na člena té krásné party mladých lidí, kteří zde tak obětavě pomáhali v devadesátých letech. Nyní je administrátorem v Praze-Petrovicích a současně vykonává službu vězeňského kaplana pankrácké věznice.

Vršovickými rodáky jsou rovněž **P. Pavel Žák**, který nyní působí v Poběžovicích a **P. Jan Kotas**, který působí jako administrátor v Praze-Kolodějích a ve Slušticích a zároveň přednáší liturgiku na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Setkání se zúčastnil i jáhen **ing. Václav Slavíček**, který nyní vykonává jáhenskou službu na Kladně.

◄124567