je i za současné situace nejen možné, ale nutné. Jde to i doma, a to nejen sledováním přímých přenosů bohoslužeb v televizi, rádiu či přes internet. Je to šance, abychom se doma spolu nebo i sami modlili, četli Písmo, zpívali a použili i mnohé symboly, které známe z kostela. Tato domácí, byť samozřejmě nesvátostná, bohoslužba bude jistě velmi intenzivním a cenným duchovním prožitkem. Biblické texty k nám budou promlouvat jinak, když je budeme sami číst, než když jim jen nasloucháme. Totéž platí o písních. A tato zkušenost nám zůstane a napřesrok obohatí naše společné slavení v kostele i doma.

Na webu Liturgie.cz jsou 4 krátká videa s mnoha krásnými podněty, jak slavit Velikonoce doma. Každý si podle nich může připravit domácí bohoslužby přizpůsobené situaci své vlastní rodiny a domácnosti. Letos tedy máme šanci naučit se slavit Velikonoční bohoslužby trochu jinak, než jsme zvyklí v kostele.

Videa najdete na http://www.liturgie.cz/ nebo na https://www.cirkev.cz/cs/videa

Biblická čtení pro každý den najdete na http://m.liturgie.cz/misal/
(Videa nenabízí žádná hotová řešení, je potřeba si poslechnout v předstihu a vše si pak v klidu rozmyslet a připravit.)

Cenné postřehy k přípravě domácích bohoslužeb nabízí např. také P. Josef Prokeš: https://youtu.be/3Wv8iM4VHYI

Jan Rückl

Řekl jsem si, že použiji tento, trochu už pozapomenutý, název posledního týdne před Velikonocemi. Vždyť v těchto dnech si připomínáme poslední události z Ježíšova života – slavný vjezd do Jeruzaléma, poslední večeři, zradu učedníka, samotu v Getsemanské zahradě, uvěznění a útěk učedníků, ponižování a mučení, nespravedlivé odsouzení, krutou smrt na kříži, uložení do hrobu a pak prázdný hrob po Kristově zmrtvýchvstání.

Většina z nás má přípravu na velikonoční svátky spojenou se zpovědí. Teď se možná trápí tím, že nemá možnost jít ke svátosti smíření. Není třeba se trápit. Vždyť pokání za odpuštění hříchů můžeme činit i teď, stejně tak přípravu na dobrou zpověď, kterou pak uskutečníme, až bude k tomu příležitost. Můžeme vykonat důkladné zpytování svědomí, vyjádřit upřímnou lítost nad svými hříchy, vyslovit konkrétní předsevzetí a vykonat nějakou formou zadostiučinění Pánu Bohu a bližnímu. Vždyť církev učí, že vyzpovídat se ze svých hříchů bychom měli alespoň jednou za rok a Svátost oltářní přijmout alespoň ve velikonoční době a ta letos končí 31. května. Taky říká: „Tam, kde se jednotliví věřící ocitli v bolestné nemožnosti přijímat svátostné rozhřešení, je třeba připomenout, že dokonalá lítost, vycházející z lásky k Bohu milovanému nade všechno, vyjádřená upřímnou žádostí o odpuštění (takovou, jakou je kajícník v této chvíli schopen projevit) a doprovázená votum confessionis, tj. pevným předsevzetím jít co nejdříve ke svátostné zpovědi, získává odpuštění hříchů, a to i smrtelných (srov. KKC, č. 1452).“

Slavení Velikonoc letos nebudeme prožívat v kostelní atmosféře slavnostních liturgických obřadů a v lavicích zaplněných věřícími. Bude to v tichu domova a mnohdy i o samotě. Kdo bude moci, bude sledovat přenos obřadů v televizi, nebo bude slavit domácí liturgii třeba dle návodu dostupného na internetových stránkách naší farnosti.

Církev by měla být jako ten dobrý hospodář, který ze své pokladnice vynáší věci staré i nové. Je to veliké dobro, že moderní technologie jsou využívány ke službě víry a mnozí z toho mohou mít užitek. To jsou ty věci nové. Jenže je třeba umět využít i ty věci staré. Takovým starým pokladem je evangelijní kontemplace, to je být s Ježíšem, v Jeho blízkosti. Až si budeme číst evangelia nadcházejících dnů, přečtěme si je opakovaně. Nechme si pak ty scény z evangelia oživit před svýma očima a vstupme do tohoto dění. Jako bychom tam byli. Rozhlédněme se kolem a pokusme se vidět všechno vlastníma očima, slyšet, co se říká, vnímat tu atmosféru, dokonce pocítit vůni a třeba i ochutnat. To hlavní je upřít svůj zrak na Ježíše, posadit se v jeho blízkosti. Slyšet, co říká, jak to říká, a vše nechat na sebe působit. A taky se nebát se ho zeptat. A pak kontemplaci ukončeme poděkováním a modlitbou svými slovy.

P. Artur Matuszek

kdysi jsem uslyšel takovou odpověď na svoje rádoby moudré úvahy. Zapamatoval jsem si to, poněvadž je v tom hodně pravdy.

Existuje pojem „vězni 4. patra“, čímž jsou myšlené starší osoby s pohybovým omezením, lidé, kteří bydlí v domech, ve kterých není výtah, a nemohou proto opustit svůj byt. Zrovna ve Vršovicích je ještě docela hodně takových domů a i někteří naši farníci se nacházejí v této situaci.

Většina z nás v poslední době tráví podstatně více času ve svém bytě, než jsme zvyklí. V mnohém jsme citelně omezení a možná, že to začínáme už i nepříjemně pociťovat. Jsme tak trochu uvězněni ve vlastních bytech. Zažíváme něco, co nám může pomoci otevřít oči a vidět ty, kteří nemohou opustit svůj byt, jak by chtěli, a kteří možná ani nebydlí daleko od nás. Dost možná, že si uvědomíme i mnoho dalšího, co nás dosud ani nenapadlo. Třeba začneme trochu jinak vnímat ty, se kterými žijeme v rodině nebo v jednom domě. Možná nám začne lépe docházet, jak my sami v naší rodině nebo domácnosti fungujeme.

V letošní postní době jsme přišli o duchovní obnovu. Kdo ví, zda se nám nedostala příležitost k duchovní obnově, která může být daleko hlubší a opravdovější. Ocitli jsme se tak trochu násilně zastaveni, anebo aspoň zbržděni v tom svém obvyklém každodenním shonu. Jenže díky tomu nám vznikl prostor pro pohled na sebe, na ty, se kterými žijeme, a pro zamyšlení, jak mne/nás vidí Pán Bůh. Máme vhodnou, anebo i jedinečnou příležitost zatoužit po tom vidět sebe, své nejbližší tím Božím pohledem. A třeba taky uslyšíme, co mně Pán Bůh už delší dobu říká a já jsem to doposud neslyšel.

Asi to někomu bude znít divně, ale jsem přesvědčen, že nám nastal čas milosti.

P. Artur Matuszek

Materiály je v této situaci možné využít v rodinném kruhu, nebo k osobní meditaci.

Vzhledem k tomu, že je dovolena pouze individualní duchovní péče, věřící ať se obracejí přímo na faráře. Způsob slavení Velikonoc v naší farnosti bude záviset na vývoji situace a bude zveřejněn na webových stránkách v pozdějším termínu.

zažíváme něco, co by nás ještě před měsícem ani ve snu nenapadlo. Během několika málo dnů je náš každodenní život obrácen úplně naruby. Nejenom naše společnost, ale celé lidstvo je konfrontováno s epidemií, kterou nezná a ani pořádně neví, jaká opatření jsou správná a nejúčinnější. Mnozí pociťují jenom nepohodlí vyplývající z vládních nařízení, ale nemalá část našich spoluobčanů žije ve strachu a přinejmenším v nejistotě. Mnozí jsou odkázáni na pomoc bližních.
Pro nás věřící nastalá situace přináší zásadní omezení, a to nemožnost účastnit se mše svaté v kostele a přijímat eucharistii. S určitým nadhledem bychom mohli říci, že máme půst, o kterém se nám ani nezdálo. Život sám nám přináší úmysly k modlitbě, příležitost k postu, a poukazuje na ty, kterým bychom měli prokázat milosrdenství.
Můžeme se pídit po příčinách toho, co nastalo, ať už přirozených, nebo nadpřirozených, na které stejně není jednoznačná odpověď. Daleko důležitější je, postavit se k tomu čelem.
V pátek, po 3. postní neděli, nám evangelium v mešních čteních připomnělo, které přikázání je první ze všech.Přikázání milovat Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. A přikázání milovat bližního jako sám sebe. A taky, že je to víc než všechny dary a oběti. Takže my věřící stojíme před velkou výzvou, jak naplnit tato přikázání v této výjimečné situaci. Neboť výjimečné situace neruší přikázání lásky, ale jsou výzvou k jejich kreativnímu plnění. Jsme pozváni, abychom se posunuli kupředu ve svém duchovním i společenském životě.
Nebudu dávat konkrétní nápovědy, ale každý z nás je vyzván k tomu, aby se zamýšlel, jak může v této situaci dát konkrétní podobu tomu, že plní přikázání lásky, tj. milovat Pána Boha a milovat bližního.

P. Artur Matuszek